Ze života na dráze

Vzpomínka a aktuální rozloučení se s prací jako strojvedoucí u Českých drah.

Už to bude téměř pět let, co jsem začala realizovat myšlenku jít pracovat na železnici. Byl podzim roku 2019 a potřebovala jsem získat nějakou stálejší práci k mé dosavadní působnosti jako redaktorky a fotografky na silničních motocyklových závodech. Nejprve šlo o pár pohovorů v depu v Hradci Králové a pak už mělo začít kolečko lékařských prohlídek. V tu chvíli udeřila první vlna covidu, která vše zkomplikovala a hlavně zdržela.

Pasivní zácvik

Až na konci června 2020 jsem podepsala pracovní smlouvu u Českých drah a od 1. 7. 2020 jsem se stala zaměstnancem a zároveň strojvedoucí v zácviku. Přišel pasivní zácvik, kurzy v České Třebové, které byly opět (podzimní termíny) poznamenány další vlnou covidu. Několik přerušení hlavně druhého kurzu znamenalo, že jsme ho dodělali až po novém roce. Covid také ovlivnil aktivní výcvik, takže jsme museli i pár týdnů strávit doma na samostudiu. Nicméně díky ochotě některých kolegů a u mě v tu chvíli Slávka, moc děkuji, jsme mohli s jedním fírou dojezdit zbytek zácviku a jít ke zkouškám. Rok se s rokem sešel, všechno se mi podařilo dát na poprvé, a já se 1. 7. 2021 stala strojvedoucí.

Hotovo!

První směna byla na depu s tím, že zrovna po půl roce zprovoznili Gargamela a tak jsem využila příležitosti a šla si s ním poprvé zajezdit. Nakonec se pro mě stal jedním z nejoblíbenějších strojů. První jízda na trati byla hned vzápětí, kdy jsem jela do Jičína. Do konce grafikonu jsem jezdila letmo, hlavně lokálku a zálohu s myčkou. Na sezónu 2022 jsem nahradila kolegyni odcházející na mateřskou v turnusu na Jičínce. Tuhle trať jsem měla moc ráda, bavilo mě jezdit i se stroji, které jsme dostávali, ale začala jsem rychle poznávat, že turnus není úplně dobře poskládán. Vzhledem ke všem dalším okolnostem a osobním možnostem jsem proto na další grafikon chtěla jít na zálohu. Byla jsem ráda, že jsem uvolněné místo dostala a musím říct, že to pro mě bylo vysvobození a na záloze a myčce v Hradci se mi moc líbilo. Opravdu mě ta práce bavila i v kolektivu s posunovači. Bohužel rok utekl zase nějak rychle a já jsem musela uvolnit své místo pro služebně staršího kolegu, který tam chtěl také. Z tohoto důvodu mě přeřadili na rakve do Chlumce. Tyhle stroje mi k srdci fakt nepřirostly, ale neměla jsem na výběr. Bohužel i jejich stav a dlouhé směny bez pauz se rychle podepsaly na mém zdraví. Nebo spíš, více se projevily dlouhodobější problémy, které se na záloze daly lépe zvládat.

Rok 2024

Musela jsem na neschopenku (první delší neschopenka v mém životě) a léčit se se zády, protože jsem se ráno nemohla zvednout z postele. Našlo se poškození páteře a měla jsem začít s rehabilitacemi. Nakonec se v tu dobu také podařilo otěhotnět a já mám teď už jen nějaký týden do termínu porodu. Jako těhotná nesmím jezdit, takže jsem od té chvíle už na mašinky koukala maximálně z pozice cestující. Do toho jsem měla nějaké zdravotní problémy a musela být doma na rizikovém těhotenství. Je jasné, že se teď od života na dráze vzdálím. Už mi propadly zkoušky, i když jsem měla snahu si vše udržet a nabízela jsem zaměstnavateli, že bych ráda čas od času jezdila, zda by to šlo nějak vyřešit. Nešlo, takže už mám propadlé některé věci, odevzdala jsem služební tablet i telefon a vlastně se pro mě teď dráha prakticky zavřela. Vzhledem k tomu, že jsme se mezi tím přestěhovali, tak je velice pravděpodobné, že se do mého domovského depa už nevrátím. Je to škoda, že to takhle dopadlo, Hradec mi bude chybět.

Díky

Určitě musím poděkovat všem kolegům, kteří mi během mé práce pomáhali, byli ochotní a poradili mi a vysvětlili některé věci z tohoto prostředí, protože to je takový jiný svět, zejména pro člověka, který sem přišel úplně nepolíben zvenčí. Jsem ráda, že jsem si mezi vámi našla i některé přátele a že jsme zažili pěkné chvíle.

Nepříjemnosti

Vzhledem k tomu, že jsem vždy byla zvyklá problémy řešit hned, snažila jsem se některé problémy z provozu řešit i tady. Bohužel se to většinou na něčem zaseklo. To mě mrzelo a přineslo to pár nepříjemných okamžiků, ať už mezi kolegy nebo u vyšších míst. Naopak velice dobře se zachovalo nejvyšší vedení, kdy přijeli do Hradce a mojí situaci se snažili řešit. Možná, že to byly jen plané řeči, ale v tu chvíli to bylo alespoň milé gesto. Vždycky jsem to myslela v dobrém hlavně pro nás za pultem, ale je jasné, že někteří si budou hájit své. Snaha byla a některé věci se pohnuly dobrým směrem, takže věřím, že něco smysl mělo. Jen se to bohužel stalo vždy až po mém „odchodu.“

Odchod na delší dobu

Nyní odcházím na delší dobu také a budu mít jiné povinnosti. Uvidíme, kam mě to za těch pár let zavane. Práci strojvedoucí jsem jako takovou měla ráda. Možná, že jsem nebyla tak ambiciózní, jako někteří kolegové, ale mě opravdu ke štěstí stačí málo a nepotřebovala jsem během chvíle jezdit na všem, co v Hradci bylo. Nakonec to ale stejně dopadlo tak, že když bylo potřeba, musela jsem si udělat i to, co jsem nechtěla. Bohužel jsem v tu chvíli byla jen číslo, co je na dráze chvíli, ale tak to prostě asi chodí. Možná, že mi v tu chvíli „kazilo“ reputaci to, že jsem měla dost zkušeností ze světa a ze soukromého sektoru, takže pro zaryté modré hlavy byly některé argumenty špatně přijatelné. To už je ale za námi a věřím, že časem každý pochopí, že mé úmysly byly prospěšné.

Závěr

Závěrem chci dodat, že doufám, že mě tenhle poslední „článek“ nebude stát nějaký dodatečný postih kvůli smlouvě o mlčenlivosti, ale jak jsem už řekla, práce mě bavila, a dokonce i zaměstnavatel díky mým postřehům získal pár zaměstnanců. A ještě jedna věc na mou obhajobu, nikdy jsem doposud neměla žádnou mimořádnou událost a vždy jsem si dokázala poradit i s poruchami, že jsem dojela. Jsem ráda, že jsem vždy zachránila i nebezpečné chvíle na přejezdech a při posunu, že to nikdy neskončilo tragicky, i když k tomu několikrát moc nechybělo. Zapojila jsem se i do výcviku dalších kolegů a dle ohlasů byli spokojení, u Federace strojvůdců jstem strávila hodiny u počítače při tvorbě a zařizování federačního oblečení, ale myslím, že se to povedlo a měli jsme to hezké. Snad se toho nyní chopí někdo další.

Teď už je to jen taková vzpomínka na chvíle, kdy jsem otevřela další zajímavou kapitolu mého života, o které bych nikdy předtím ani nesnila a která mě docela pohltila a bavila mě. Vzpomenout a vypsat všechny zážitky, tak to by i v mém krátkém působení dalo možná už na knihu. Dráha je totiž každým dnem jeden velký zážitek. Každou směnu jsem měla něco nového a doma co vyprávět. Mám na co vzpomínat. Díky všem, co mi při této nové výzvě plné nových změn a učení pomáhali. 🙂

PS: Díky kolegům, fotografům a cestujícím za hezké fotky z jízdy 🙂

Fotogalerie