Člověk se nenadál a další zkouška hotová.
Sedím v rychlíku na Prahu, koukám z okna na míjící se krajinu a jsem naštvaná. Je to zvláštní, je to pár minut, co jsem úspěšně složila další zkoušku na strojvedoucí. Jde o V-06, což je prý „malá doprava.“ Měla bych mít radost z pokoření další mety, ale právě rozporuplné pocity převažují a v hlavě mám tisíce myšlenek o tom, proč to máme tak, jak to máme. Tohle u mě není časté, většinou jsem pozitivní člověk a ve všem se snažím najít něco dobrého.
Po příjezdu z posledního kurzu (VOZ – všeobecná odborná způsobilost) v depu nikdo nic neví, co budeme dělat dál. Do toho přichází obavy ohledně korony a kdoví, jak to prý s naším další výcvikem bude vypadat. Na konec září nám proto vedoucí strojmistr plánuje další pasivní zácviky, takže jsem si po měsíci v Třebové zopakovala myčku a také posun v depu. Obě šichty pěkně utíkají, ale během toho také kolega v systému zjistil, že jsme najednou přihlášení na další kurz (ZOZ – zvláštní odborná způsobilost) v České Třebové. Ten by podle systému měl začít již 5. října! Cože? Vždyť je to za necelé dva týdny a zároveň od jiných kolegů víme, že před nástupem na tento kurz by měla proběhnout ještě jedna zkouška.
https://www.instagram.com/p/CFjQzRuJkdU/
Oficiálně se o kurzu dozvídáme až další den a zároveň se trochu upravují poslední zářijové dny. Najednou do rozpisu směn přibyl jeden den samostudia a jeden den konzultací. Že by ta další zkouška? Přesně tak, o jejím konání se dozvídáme v pátek s tím, že termín je hned další týden ve čtvrtek. No paráda, určitě se dokážu všechno naučit za týden. Většina lidí z branže mi říká, ať si na takové věci zvykám, ale upřímně, tohle se mi nelíbí. Vše se dozvídáme na poslední chvíli a co víc, mám asi fungovat tak, že lusknu a vše umím. Jak mám čtyřistastránkový předpis a dva další k tomu dostat za tak krátký čas do hlavy!? (Abych jim nekřivdila, v prvním kurzu jsme se mu chvilku věnovali) Nehledě na to, že materiály a tištěné předpisy si u nás musí člověk obstarat sám – ve stylu voják se stará, voják má… pokud se tedy nechce učit z pdfka předpisu.
Samostudium v práci mi bohužel nejde. Není to prostředí, ve kterém se dokážu učit, takže je to spíš promarněný den, ale musíme si to tam odsedět. Při konzultacích toho kolegové vědí daleko víc díky svému předchozímu dopravnímu vzdělání či soukromým drážním aktivitám. Já dráhou nepolíbená to mám o to těžší. Naučit se tolik pojmů a hlavně slovíčkaření… no kdo tohle vymýšlel…
Nechápu, proč nemůžeme dostat studijní volno, které dostávají lidé u jiných prací. Takhle odpovědná profese a člověk se musí na zkoušky učit ve svém volnu a jen když má čas, protože jinak musí chodit do práce aby splnil normu hodin. Ale kvůli nedostatku času na učení jsem se rozčilovala už u licence a tohle není o nic lepší. Ležím v učení kdy se dá a stejně je to málo. Není to o tom, že bych věci nechápala, když je čtu, je mi to jasné, ale je toho tolik, že se to postupně zase vytrácí.
Svolení není to samé, co souhlas, rozkaz není příkaz, světla neblikají, ale přerušovaně svítí, máme milion různých variant na jakýkoliv úkon, protože nemůžeme mít jednu, případně jednu náhradní, ne, musíme mít nespočet variant, světelných návěstí, ručních, zvukových, vysílačkou a nevím čím dalším. Nevím proč nemůžou být všechny stanice sjednocené, ale když si někdo usmyslí, že si tam dá jen „jedno světýlko“, tak proč ne, strojvedoucí se přeci naučí, jak kolem toho má jezdit. Když nebude něco fungovat, tak ne aby to měl provozovatel dráhy v pořádku, já to musím sledovat, hlásit a ještě se podle toho, co to dělá nebo spíš nedělá, různě chovat. Každou takovou situaci musí člověk umět, i když se s ní možná ani nesetká, možná už se ani nevyskytuje, ale v předpisu je. Už tam snad jen chybí místa a návěsti pro napojení koní, až se rozhodnu jet s koněspřežkou.
A když náhodou jeden předpis nestačí, musíme mít další od dopravce a další a další a aby toho nebylo málo, tak to vylepšíme nejrůznějšími opatřeními a dokumenty k seznámení. Do této práce jsem šla kvůli tomu, abych se vyhnula kanceláři, ale zatím jsem zavalená předpisy a papíry a člověk nedělá nic jiného, než se s něčím seznamuje. Všude se mluví o bezpečnosti dopravy, ale přijde mi, že než aby se zjednodušila, raději přidáme další předpis – tím se samozřejmě hodí vina na někoho dalšího, v předpise je to přeci řešené, ale situaci to reálně nezlepšuje.
Bylo mi jasné, že se budu muset učit, ale proč toho je tolik a mám to umět za pár dní? Už chápu názory služebně starších kolegů, že to není co bývalo a že jsme rychlokvašky. Proč to nemůžeme mít rozložené na delší dobu a učit se vše postupně, vše si zarýt pod kůži… no asi ušetřené peníze za výcvik jsou pořád víc, než to, aby si byl člověk jistý v tom, co dělá.
Jsou to dva týdny, co jsme přijeli z kurzu na licenci strojvedoucího, mám za sebou další zkoušku a čeká nás kurz další…
Nechci, aby to působilo tak, že jsem se jako ženská rozhodla pro tuto profesi a teď si stěžuji a nebo že jsem s tím měla počítat, jen je to realita, která mi nedává smysl. Myslím, že delší výcvik i delší čas na učení by byl jedině ku prospěchu věci, protože by si člověk byl mnohem jistější v tom, co má dělat… Ale praxe prý naučí, tak jsem na to zvědavá.
