První dny v zácviku na strojvedoucí byly hlavně o školení, předpisech a seznámení se se základními pojmy, návěstidly a stroji.

A je to tu, je 1. 7. 2020 a v 7:00 mám sraz s paní personalistkou, že podepíšeme pracovní smlouvu. Kdyby šlo jen o tohle, jsem pryč za pět minut, ale začínám zjišťovat, že toho bude víc. Jsou to různé dodatky ke smlouvě a další nezbytnosti, takže si připadám jako nějaká celebrita, co rozdává jeden podpis za druhým. Tak vše hotovo, odcházím s lejstry papírů a další program následuje v depu, kde se nás sejde víc – další nový strojvedoucí v zácviku a jeden posunovač (ten si to asi za tři dny rozmyslel a skončil 😀 ).

V depu se nás ujímá bývalý strojvedoucí, který nyní školí nováčky a pomáhá s dalšími věcmi, které jsou potřeba. Seznamuje nás s přístupovými cestami do práce, jak to v depu a opravně vozů chodí, kde je jídelna a také si jdeme nafasovat první pracovní prostředky. Tím nejdůležitějším je bezpečnostní reflexní vesta, abychom byli při případném nezbytném pohybu v kolejišti vidět. Od takového chlapa, který celý život jezdil, je radost se učit. V depu zná každý centimetr a o mašinách toho ví tolik, že bychom s ním moli trávit hodiny. Učíme se také vyplňovat provozní záznam, kam se každý den píše, co člověk dělal a jaké vlaky odjel, včetně zpoždění atd. Je to nějak moc chlívečků, co se musí vyplnit, ale postupně se v tom začínám orientovat. Hlavně si to člověk hodně dobře promyslí, aby se neošidil o nějakou tu korunu na výplatě…

Západ slunce nad Prahou trochu jinak…

Další den už to tak zábavné nebylo, protože nás čekalo vstupní školení o BOZP, první pomoci a dalších předpisech vycházejících ze zákona, od Správy železnic (SŽ) a Českých drah (ČD). Najednou člověk zjistí, jak je vše oddělené – hlavně „koleje“ (SŽ) a dopravce (ČD), ale zároveň souvisí všechno se vším. Školení bylo na celý den a co víc, konalo se pod střechou nádražní budovy a tam v červenci bylo jako v sauně. Tohle školení mělo obecnější charakter, takže se nás tu sešlo přibližně dvacet nových zaměstnanců pro nejrůznější pozice. My jako strojvedoucí jsme měli předpisů nejvíc, takže tu zůstáváme až do konce. Jako holka přihlášená na strojvedoucí budím trochu pozornost, ale na to jsem si tak nějak zvykla. To mě provází celý život. 😀 Konečně to máme za sebou a už se těším na další den, který opět strávíme dalším školením v depu (správně je to oblastní centrum provozu), takže navážeme na první den. Je to spousta dalších zajímavých informací a velký důraz je kladen na brzdění a fungování brzd na jednotlivých hnacích vozidlech a vozech.

Po úvodních dnech mám hlavu jako pátrací balón, protože se ze všech stran valí předpisy, poučky a všechno, co se musí dodržovat. Hlavně se apeluje na správné používání pojmů a někdy je to pěkné slovíčkaření. No, už se těším na zkoušky… Ještě, že už jsem na to zvyklá z dřívějších studií. Naštěstí to jde postupně a všechno konkrétní nás čeká až v prvním kurzu v České Třebové, který by měl začít přibližně za měsíc. V depu máme poslední školení a dostáváme rozpis pasivního zácviku. To znamená, že jsme přiřazeni k nějakému strojvedoucímu a absolvujeme jeho šichtu s tím, že se díváme, co jak dělá. Jedna věc je taky podstatná, začínám se učit vstávat brzo (už asi třikrát ve 4:00). Kvůli dojíždění to je minimálně hodina strávená v autě nebo na motorce, vlakem to jsou cca dvě hodiny. Sbohem vylehávání….

Tolikrát za den v Praze jsem ještě nebyla 😀

Na začátek mého „dívání se,“ mě čekají rychlíky s elektrickými lokomotivami. Sledovat jízdu ze stanoviště strojvedoucího mě naprosto uchvátilo, takový pohled na trať je unikátní a je to úplně něco jiného, než z pohledu cestujícího. S mým školitelem probírám hlavně předpisy, návěstidla a také systém autoblok, který je právě na koridoru do Prahy. Řešíme také komunikaci při posunu, při příjezdu do stanice a jak vše probíhá. Zajímá mě také ovládání této mašiny, což je mi teď víceméně k ničemu, protože až začnu jezdit, tak elektriky mít nebudeme… I přes to je to další dávka nových zajímavých informací a den nám skvěle utíká. Nevyhnuli jsme se ani debatě o nehodě u obce Pernink na Karlovarsku, která se stala den předtím. My naštěstí nemáme po cestě žádné problémy a najednou je večer a 12,5 hodin strávených v práci je za námi.

Během volné chvíle se doma seznamuji se zaměstnaneckým informačním systémemdokumenty k seznámení. Jsem na dráze týden a už jich je tam asi čtyřicet, takže jsem se tím proklikávala přes dvě hodiny. Naštěstí jsem některé už znala díky vstupním školením…. Postupně začínám zjišťovat, že do provozu vlaků vstupuje spousta dalších faktorů, hlavně SŽ svými příkazy a pravidly a ne za všechna zpoždění může dopravce. Také mi vrtá hlavou jedna věc – traťové radiové systémy pro vysílačky. Na různých místech jsou různé systémy a strojvedoucí se mezi nimi musí za jízdy přepínat. Myslím si, že sjednocení (ke kterému se sice asi přechází, ale hoooodně pomalu) by tomu hodně pomohlo. To je bezesporu další věc, která bere strojvedoucímu pozornost při řízení vlaku, i když se může říct, že je to pár čudlíků…

Další jízdy mě opět čekají na elektrikách, ale tentokrát jedeme jinam, s jiným strojem a jiným strojvedoucím. Díky hodinové pauze mezi jednotlivými jízdami máme ještě více času na to probrat různé detaily lokomotivy a také jsem seznámena se zkouškou brzd po přepojení mašiny. Před poslední jízdou se kolem nás přehnal prudký déšť a my od Správy železnic (SŽ) dostáváme slangově řečený „foukací rozkaz.“ To zjednodušeně znamená, že máme jet takovou rychlostí, abychom byli vždy schopni před překážkou zastavit. Tím veškerá odpovědnost za cokoliv, co by se objevilo na trati a my do toho vrazili, přechází na strojvedoucího…. I přes to, že to byl jen přívalový déšť, který rozhodně neovlivnil podmínky na celé trase, máme ho vydán na celou délku… Kvůli tomu jedeme opravdu pomalu a opatrně a je jasné, že nabereme zpoždění.

Tím dnešek končí, teda z pohledu práce, ale zážitkem byla i moje následná jízda jako cestující do Prahy. Kvůli zmiňovanému rozkazu se v návaznosti na předchozí vlak odjíždí později a kvůli práci hasičů u trati, kteří už tam teda nebyli, jsme museli jet v jednom úseku pomaleji, takže nabíráme další zpoždění. Poté se někde na trati prověsilo elektrické vedení, takže to SŽ jede opravit. Stojíme ve stanici a nabíráme další minuty až na hodinu. V Praze se ten den stala dvojitá nehoda, kdy Pendolino srazilo člověka a následně se u toho srazily dva vlaky, takže jedeme někam do tramtárie odklonem. Přepojuje se mašina, aby se dojelo do Libně a na hlavák. Asi o hodinu a půl později jsme v cíli… No na úvod je to dobrý zážitek, i když ne čistě pracovní.

Jezdit po Českém ráji je nádhera.

Třetí jízdy už mě čekají na lokálních tratích, kde to jako cestující znám moc dobře. Jedeme s Regionovou a opět je to úplně jiný zážitek z pohledu strojvedoucího. Opakuji si návěstidla a sleduji, jak se ovládá tentokrát motorový stroj. Strojvedoucí mi ukázal i hodně věcí ohledně techniky, takže kromě stanoviště a všech náležitostí tam, kontrolujeme motor, stav oleje, řemeny, vodu, pojistky a spoustu dalších věcí, než vůbec vlak vyjede. Tenhle dokonce znal i dědu, který na dráze strávil celý život. Trávíme spolu dva dny, protože jde o směnu s přespáním a já mám od vedoucího strojmistra dovoleno se dojet vyspat domů. Během této šichty se na koridoru stala vážná nehoda, kterou zaplatil strojvedoucí životem. Je to další mimořádná událost, o které se samozřejmě bavíme a kterých se od mého nástupu stalo nějak moc. Zatím ale udržuji chladnou hlavu, ale člověk díky pozorování a poslouchání zkušených kolegů začíná pomalu chápat problematiku tohoto povolání a hlavně odpovědnost, která je nyní na strojvedoucím obrovská, ne-li největší, co kdy byla…

Další pracovní den mě čeká noční, kterou budeme trávit posunem jen ve stanici. Naším úkolem je vozy od rychlíků dovést do opravny vozů, tam ostatní pracovníci provedou to, co mají a my je pak posuneme zpátky do stanice, kde si počkají na ráno, než vyrazí opět do světa. Mezi tím máme chvíli na to probrat něco víc. Soustředíme se na systém brzd, jak fungují tlaky, jaký byl vývoj brzd a také systém vlakového zabezpečení. Znovu jsem dostala velkého profíka, který toho ví tolik, že mě to baví a ani na mě nějak nedoléhá únava. Jsem moc ráda že byli doposud všichni tak milí, vstřícní a hlavně, že se od nich mám opravdu co naučit. Jejich celoživotní zkušenosti mluví za vše a je radost s nimi trávit pracovní dny. Děkuji všem, kteří se mi tak ochotně věnují, protože i díky nim doma každý den s nadšením vyprávím, co se dělo.

První více než dva týdny utekly docela rychle a už se těším, na ty další…

PS omlouvám se za používání některých nesprávných slov, protože všechny ty pojmy ještě neovládám…