Čas letí a já už jsem prakticky víc než čtvrt roku v novém turnusu a jaký je? A jak dopadl podcast, kam jsem byla pozvána? 

S koncem loňského roku nastala změna v mém ježdění. Z lokálkového turnusu jsem odešla, protože mi nevyhovovala skladba směn a zároveň jsem se chtěla dostat do jiného, zálohového turnusu. To mi vyšlo a opravdu jsem ráda, že se to podařilo.

Často, hlavně od kolegů, slýchám otázky typu, a baví tě to na té záloze? Nechybí ti trať?

Čas letí a od půlky prosince utekla dlouhá doba. Mám za sebou skoro čtyři měsíce v zálohovém turnusu. Pro kamarády, kteří nemají s dráhou nic společného, tak krátce vysvětlím. Jeho podstatou je to, že máme první den denní 3. zálohu ve stanici Hradec Králové. Práce je o odebírání a přidávání vozů z rychlíků, odvoz a přitažení souprav osobních i rychlíkových na myčku a zpět atd. Směna dává 12:54 h. Druhý den následuje denní směna na opravně vozů, tedy zkráceně myčce (naší vlečce za stanicí). Zde se soupravy čistí, řadí, myjí, vyměňují se rozbité vozy atd. Já samozřejmě sedím „jen“ na mašině a jezdím tak, jak si řekne vedoucí posunu, který ve spolupráci s vozmistrem vše řeší. Tahle směna je dlouhá 11:30 h. Další den máme noční myčku, se kterou jsme v práci 13 hodin, ale kvůli přerušení v noci se nám počítá 10:05 h. Po noční následují dva dny volna (s tím, že po noční přijdu domů v 8 ráno, tak prakticky 3 dny volna). Dohromady to tak vychází na šest dní, které se takhle točí pořád dokola.

naše posunovací mašinky

S čistým svědomím můžu říct, že mě to opravdu baví. Směny jsou dlouhé, pestré, dobře na sebe navazují a tím pádem mám pak delší volno. Dost ušetřím i za dojíždění (50 km jen jedna cesta tam). Mám čas na můj soukromý život, a nejen půldenní nebo jednodenní volna, jako tomu bývalo předtím. Mám kolem sebe v práci spoustu zajímavých lidí nejrůznějších profesí a osudů, takže je ve volné chvíli o zábavu postaráno. K tomu si můžu v klidu sníst oběd, svačinu, dojít na WC a uvařit si čaj nebo kávu (pokud se zrovna nejezdí přes oběd několik hodin v kuse vzhledem k nějaké situaci).

I když se může někomu zdát, že „hoblovat“ jen ve stanici nebo na opravně vozů (myčce), je nuda, není tomu tak. To totiž kromě pravidelné přípravy rychlíků a osobáků pro elektrickou trakci velice často zachraňujete nějakou situaci. Tu a tam chcípne Panter, Brejlovec, Rakev, Trilobit, řidičák, vůz, někde něco zůstane na trati, zapadá sněhem, spadnou stromy atd. a už se jezdí jinak. Už strojmistři hledají řešení a ať už na záloze nebo na myčce, najednou jedete tahat něco záložního z kopřiv nebo se to táhne do depa, na myčku. Anebo to přijede jen zpožděné a najednou se vám práce nahromadí. A takových situací jsem za tu chvíli zažila nespočet.

a tak Brejlovec dojel a už neodjel 😀

A do toho se samozřejmě také někdy stane něco přímo u nás, že se třeba porouchá stroj nebo naopak někdo před vámi něco pokazí. To vám třeba stroj netopí a na stanovišti jsou 3 stupně (mám si prý zvykat), utíká víc vzduchu, než stihne nafoukat (častá a opakující se závada na více strojích), nefunguje vysílačka nebo se zahřívá tak, že pak nefunguje, nefunguje směr, nechce jít do výkonu atd. Nebo i taková rádoby banální věc, že tři měsíce uháníte někoho, kdo by vám dovezl na myčku skříňku, na kterou máte nárok, protože myčka je docela daleko od depa. To nám totiž zavedli nástupy rovnou na myčce, přeci se nebude platit těch 20 minut chůze z depa, kde máš sprchu a šatnu pro převlečení. A i když to někdy jde tak, jak má, tak abychom se asi nenudili, tak nám strojmistři vymyslí výměny mašinek a v jednu chvíli jsme to měli tak, co směna, to jiný stroj. A párkrát už mi také přišel zácvik, takže kromě toho, aby se člověk staral o sebe, stroj, výpravčího, posunovače, vedoucího posunu, strojníka, uklízeče, vozmistra a dílňáky, tak tu má někoho nového, komu se snaží předat co nejvíce důležitých informací pro jeho budoucí samostatné ježdění. A když to nebyl zácvik, tak už přišlo pár kolegů z Prahy, kteří si u nás ve stanici a na myčce dělají poznání.

Naše slavné „hříbečky“ na přestavování výhybek, kterých se obávají strojvedoucí široko – daleko.

A jak je to s tratí?

Nedávno bylo potřeba odjezdit dvoudenku na mých oblíbených lokálkových tratích. Byla to hezká vzpomínka. Líbilo se mi to a potěšila mě i radost některých vlakvedoucích nebo výpravčích, že mě zase vidí. Bylo to zpestření práce, ale nechyběly zase nějaké poruchy, auta na přejezdech, vstávání ve čtyři ráno a úplně jsem si v tu chvíli řekla – „Dobrý, ale zas mi to na nějakou dobu stačilo.“

na skok zpátky na trať
„Oprava provedena“ 😀 – tak a jezdíme bez informačního systému….

Školení a dokumenty k seznámení

Jako strojvedoucí musíme každý rok absolvovat školení na simulátoru a další dvě školení v učebně (naštěstí u nás v depu). Někdy se simulátor porouchá nebo je přetlak, takže se na to člověk nedostane hned (máme jen dva v České Třebové a Praze). Mě se tak stalo loni, že nebyl termín, a tak jsem loňské školení na simulátoru absolvovala v náhradním termínu letos v lednu, navíc pro mě poprvé v Praze.

Vůbec se mi nelíbí, jaký přístup k tomu zvolil zaměstnavatel. Dříve nám byly do normy počítány i jízdy na simulátor a z něj, logicky. Však to chce zaměstnavatel, abychom se dál vzdělávali, navíc já nemůžu za to, že mají jen dva kusy v celé republice. Nestačí, že to musím absolvovat ve svém volnu mimo plánované směny, ale nyní zavedli to, že nám počítají jen ty dvě hodiny, co strávím přímo na simulátoru. Takže žádná cesta tam ani zpět, protože je chytře v pracovní smlouvě zaneseno, že pracujeme pod „středem,“ kam oba simulátory patří. Já, když to počítala, tak mě celé tohle školení stálo 7 hodin mého soukromého času s tím, že jsem musela jet ještě částečně autem, protože už bych se večer nedostala domů a tím pádem by mě tohle školení s nějakým spaním vyšlo na prakticky celý den. Ale hezky s námi vy* a máme z toho jen dvě hodiny. Díky zaměstnavateli. No a tím jsem si splnila loňský rok a za měsíc mě čeká školení pro letošek. To už by se mělo odehrát v České Třebové, ale opět, počítány budou dvě hodiny a na místo se mám asi teleportovat. Tohle není úplně způsob, jakým se má zaměstnavatel chovat k člověku, na kterém stojí jeho podnikání.

a seznamuj se fíro pořád, dál a dál, i když hobluješ tu zálohu a myčku :-)))

O nejrůznějších dokumentech, se kterými se musíme neustále seznamovat, jsem již psala. Bohužel se v této oblasti nic nezměnilo. Neustále máme tablet i dokumenty k seznámení na zam-portálu zahlcené nesmysly, které se mé konkrétní práce netýkají. K čemu máme podepsáno poznání konkrétních tratí a řad mašin, když nám stejně chodí půlka republiky. Mě opravdu nezajímá technologie posunu v Kladně, plánek Brna Maloměřice a Horní Heršpice, zbrojení v Děčíně, výluka v České Třebové, odstavení elektrických jednotek a nejrůznějších variant vozů atd. atd. A výmluvy typu, že mám poznání části nějaké trati mi přijdou zcestné. Ještě, že ta trať nevede až někam do Tramtárie, protože bych se ani nedivila, že i to by chodilo. Když nás nasazují na konkrétní směny, vždy se řeší poznání trati a znalost řady strojů, takže proč to nemůže tak fungovat i v těchto nesmyslných dokumentech, se kterými se máme pořád seznamovat. V takovém plevelu se pak úplně jednoduše může přehlédnout něco opravdu důležitého. A když se samozřejmě neseznámíme, tak vědí, kde to strhnout z výplaty.

jedna z mých nejoblíbenějších mašinek 😉

Volný čas

Jak jsem zmínila v úvodu, kombinace směn, co máme tady, mi dává více volna. Díky tomu, že za dva dny odjezdím 24,5 hodin, tak mi vůbec nechybí dvoudenky jen za 13, 16 hodin, noční za 9 nebo směny jen za 5 hodin. No a díky tomu všemu mám velkou radost, že jsem se po třech letech mohla vrátit k mému životnímu koníčku, kterým je cvičení Aikido. Sice si z ekonomických důvodů a dojíždění můžu dovolit jen jeden trénink za týden, ale pořád je lepší jeden trénink týdně než žádný, jako tomu bylo od chvíle, co jsem přišla na dráhu. No a už se nemůžu samozřejmě dočkat, až začne motocyklová sezóna a dle rozpisu, který už mám až do června, vím, že se můžu zúčastnit některých závodů bez toho, aniž bych si musela brát dovolenou jako dříve.

Podcast

Jeden z kolegů se již delší dobu věnuje natáčením videí z prostředí železnice. Nyní přišel nápad na podcast – rozhovor. Nejprve jsme měli být rovnou dva, ale kolega nakonec neměl čas, a tak jsem byla první, se kterou to natočil. Nápad se mi líbí, tak proč ne. Já mám sice dost zkušeností s děláním rozhovorů, ale vždy jsem byla já ta, co se ptá a jiní odpovídali, navíc na videu byl snad jen jeden, vše jinak na diktafon. Teď se situace otočila, takže po mé loňské návštěvě živého vysílání v rádiu jsem se nyní stala aktérem mnohem delšího rozhovoru, který byl zveřejněn na YouTube.

Ještě jednou děkuji za důvěru a dle sledovanosti mám radost, že se to povedlo.

Kdo neviděl anebo se chce podívat znovu, tak můžete zde:

A tohle bylo takové shrnutí posledních měsíců a uvidíme, co přinese další ježdění.

Díky všem za zájem o mojí práci a zážitky s tím spojené. Jinak koho by zajímaly aktuální věci, dávám pravidelně příspěvky a příběhy na můj instagram ;-).

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Eva Koňáková (@evca89)