Od mašin k mašinám

Od mašin k mašinám aneb od motorek k vlakům. Z cestující strojvedoucí…

Spousta z vás můj dosavadní příběh zná. Po vystudování vysoké školy jsem se nepustila do práce v oboru, ale splnila si sen a „dělala u motorek.“ Stala jsem se motocyklovou redaktorkou, napsala stovky článků hlavně z prostředí silničních závodů a strávila za počítačem nespočet hodin. Podařilo se mi navázat spolupráci s časopisem Motohouse a také s některými týmy, jezdci a Autoklubem České republiky.

I přes to všechno, že jsem stoupala nahoru a plnila si sen, jedna důležitá věc tu trochu pokulhávala. Finanční ohodnocení této profese není takové, jaké by mělo být a jaké by si možná někdo představoval (pokud nejde o stálé zažité redaktory periodik, což se mi nepovedlo :-D). Každá spolupráce byla/je externí, tím pádem člověk vyfakturuje pár stovek za jednotlivé články, které víceméně vrátí státu na povinných platbách. I když jsem dokázala takhle žít ze závodu na závod a od výplaty k výplatě hlavně z radosti, že mi to jde a že mám akreditaci už i na MotoGP, nebylo to na pořádné uživení. Jednou z možností je také reklama, ale to víme, jak má každý rád a já nemám povahu na to, abych chodila škemrat někam o peníze za to, že si ke mě na web někdo dá reklamu. Nehledě na to, že to už taky moc nefrčí a falšovat statistiky taky nehodlám…

Nechci si tím stěžovat, to je realita a bez podpory rodiny bych si nemohla plnit sen šest let. Jo, brzy to bude šest let od prvního článku s tím, že to zkusím a uvidíme, jak to půjde. Šlo to dobře co se týče profese a úrovně psaní, ale už nastal čas myslet dál. Na to, abych vůbec na ty závody měla za co jet, abych si mohla pořídit novou a lepší techniku a také na to, abych dokázala uživit sebe a v budoucnu i rodinu. Z tohoto důvodu jsem se chtě nechtě na podzim roku 2019 rozhodla, že si budu k práci novinářky shánět další práci, abych měla stabilní příjem. Ono totiž když se nic nejede, příjmy jsou nulové, což bylo znát hlavně v zimě.

Hledala jsem samozřejmě práci v oboru, ale na vesnici se moc takových pozic nenajde a ani v nejbližších městech to nebyla žádná sláva. Navíc jsem si už dříve uvědomila, že mě nebaví sedět celé dny u počítače. Home office jsem si užila za ty roky dostatečně a stejně mě nejvíc bavilo být venku mezi lidmi na závodech a cestovat. Moje nejlepší kamarádka mi naopak vnukla myšlenku, abych šla dělat k nim „na dráhy“ jako vlakvedoucí. Tehdy sháněli člověka na poloviční úvazek. Nesedí se na zadku, je to různorodá práce a hlavně se dají směny dobře zkorigovat s dalším osobním programem – pro mě závody. Po dlouhém rozmýšlení se mi to nakonec zalíbilo a tak mi domluvila sezení se šéfem. Možná, že se také projevily geny po dědovi, který na dráze strávil celý život.

S panem přednostou jsme se domluvili na schůzce a tak jsem zase po dlouhé době mířila na pracovní pohovor. Kupodivu jsem ani nebyla nervózní, což při jednání s úplně cizími lidmi obvykle jsem. Povídání dopadlo dobře a domluvili jsme se, že bych na pozici vlakvedoucí nastoupila. Odkázal mě proto na další pohovor s paními personalistkami. Tak jsem vyrazila na další pohovor, kterého jsem se neměla bát, že jde jen o formality. Proto jsem se ani nijak nepřipravovala a vyrazila si „odbýt“ tuto povinnost. Přicházím do místnosti a tam tři sympatické paní, které víceméně chtěly, abych se představila a pověděla důvody, proč se hlásím na tuto práci. Jak jsem zmínila, bez přípravy jsem o sobě začala povídat, co dělám, co mám ráda atd. Díky tomu, že mám ráda motorky a vše kolem, jedna z nich se úplně nadchla a povídá: „Vy mi ale přijdete vhodnější na to se stát strojvedoucí, než vlakvedoucí. Sice jdu sama proti sobě (pozn. jsou to jiné oddělení), ale myslím si, že byste nám stejně brzy utekla… Co na to říkáte?“ Samozřejmě, že jsem byla v tu chvíli překvapená, začalo se mi točit v hlavě tisíce otázek, odpovědí, možností… Nakonec jsme se všechny domluvily na tom, že si to nechám projít hlavou a až to promyslím, ozvu se jedné z nich nebo vedoucímu depa, pod které bych spadala.

Po přemýšlení a zvažování pro a proti, debatám doma i s přáteli jsem se nakonec rozhodla, že pro mě bude lepší se stát strojvedoucí. Nebudu taky sedět doma na zadku, budu jezdit v přírodě, pokaždé jinam nebo za jiných okolností, je to různorodá práce a zároveň si ji člověk netahá domů, jak v dnešní době bývá zvykem u spousty profesí. Výhodou nakonec bylo i to, že šlo o plný úvazek. Přes to všechno, že je to náročná a zodpovědná práce, baví mě technika, ježdění a také učit se nové věci. Zamířila jsem proto na další pohovor, tentokrát s vedoucím depa. Už můj příchod na místo byl velice milý, kdy jsem potkala několik budoucích kolegů a všichni byli velice přátelští. Nakonec jsme se domluvili o přijetí, ale bohužel jsem byla poslední, kdo se hlásí. Bylo jasné, že si musím chvíli počkat, než se dostanu na řadu do zácviku. Byla jsem nadšená a moc jsem se těšila na to, až konečně začnu.

Jak jsem zmínila, byla jsem poslední, někde šestnáctá v pořadí na to, bych si vyřídila všechny lékařské prohlídky a začala. Čekání od půlky října trvalo až někdy do začátku března, kdy mě kontaktovala paní personalistka, zda mám o práci stále zájem, že jsem se dostala na řadu. Tak samozřejmě. V tu chvíli už jsem byla v evidenci na pracovním úřadě, protože motorky měly „okurkovou sezónu“ a nebylo co dělat. Než by mi to všechno začalo, tak jsem se snažila najít alespoň nějakou brigádu. Hned od paní personalistky jsem zamířila k paní drážní lékařce a vyfasovala žádanky na vyšetření, která jsou zákonem nezbytná pro tuto profesi. A že jich nebylo málo – oční, ORL, EEG + neurologie, EKG, psychiatrie a psychotesty.  K tomu doložit výpis z karty a až to všechno budu mít, mám přijít. Na skoro všechna tato vyšetření jsem se musela objednat, jen oční a ORL nebylo potřeba. Hned mířím na oční a vše mám v pořádku. Jo, alespoň něco mám za sebou. Ještě v autě se objednávám na další vyšetření a těším se na příští týden, až spláchnu další várku.

To by toho čekání nebylo málo, kdyby nepřišel koronavir a do toho všechna vládní opatření. Rázem mi byly všechny prohlídky zrušeny a že musím počkat, až pandemie skončí. Březen pryč, duben pryč, až na polovinu května se mi konečně podařilo znovu objednat nějaká vyšetření. Nakonec jsem jako jedno z prvních absolvovala psychotesty, což je pro většinu lidí největší strašák. Jedu tedy do Olomouce a jak je mi vlastní, stejně se na takové věci nedá připravit a uvidím, jak to dopadne. Lhát neumím a tak vyplňuji v docela rychlém tempu jednu otázku za druhou, jedno různé cvičení za druhým, i když některá už jsou dost otravná. Nejvíce mě bavilo mačkání čudlíků když něco zatroubí, zabliká atd. To se musím pochlubit, že se mi podařilo splnit na 100% a ještě ve velice dobrém čase. Závěrečné povídání s panem psychologem bylo také příjemné, opět jsem se rozpovídala hlavně o zájmech a důvodech, proč se hlásím na strojvedoucí. Hned druhý den mi volají, že jsem psychotesty prošla. To mi spadl velký kámen ze srdce, odškrtávám si další položku nutnou k přijetí a doufám, že mi prohlídky už nikdo nezruší. To se naštěstí nestalo, jen vyhodnocení EEG bohužel trvá měsíc a kvůli tomu se tak o měsíc posouvá neurologie… Do toho byly kvůli Covidu-19 také zrušeny všechny závody, takže příjem nulový a ani podpora v nezaměstnanosti z pracovního úřadu nebyla velká, ke konci evidence už žádná.

Je konec června a mám všechny lékařské prohlídky hotové, včetně té závěrečné u paní obvodní lékařky. Po tom všem vycházím z ordinace s papírem, kde se píše, že jsem zdravotně způsobilá pro práci strojvedoucí. Konečně můžu znovu za paní personalistkou, se kterou jsme se doposud domlouvaly hlavně elektronicky, abych se mohla pochlubit, že mám vše za sebou a můžeme pokračovat v nezbytnostech pro přijetí. Teď už si jen připravit doklady a výpis z rejstříku trestů a můžu 1. 7. 2020 podepsat pracovní smlouvu. Tím tak skončila úvodní fáze, která se protáhla na půl roku, ale nevadí, kdo si počká, ten se dočká a mě se konečně otevírá nová kapitola pracovního, ale i osobního života.

Zároveň chci podotknout, že to není tak, že bych motorky šoupla na druhou kolej, ale hold musí člověk i z něčeho žít. Věřím, že mi to půjde skloubit dohromady, ale je jasné, že už tomu nebudu moci obětovat každý den, jako doposud.