Rok se s rokem sešel

Dva roky na dráze, rok samostatného ježdění a milion zážitků. To je moje práce jako strojvedoucí.

Ani nevím, jak pořádně začít. Čas totiž letí hrozně rychle, práce je víc a víc a přijde mi, že nemám čas na nic jiného než jezdit do práce. Ještě, že mám ty sociální sítě, které mi připomněly, že už je to rok od zkoušek, které byly nutné k tomu se stát strojvedoucí. Mám za sebou rok samostatného ježdění. Dobu, kdy už je člověk na mašině sám a musí si se vším poradit sám. Zažila jsem všechna roční období. Neustále sbírám zkušenosti a kdo by nevěřil, tak prakticky co směna, to zážitek. Nevím, zda to přitahuji nebo zda to tak mají i ostatní, ale pokaždé, když se vrátím domů, tak mám co vyprávět.

Za ten rok jsem si vlastně půlroku vyzkoušela pracovat „letmo“ a nyní jezdím „v turnusu.“ Obojí práce má svá pro a proti. V turnusu se mi líbí, že můžu jezdit na mé nejoblíbenější trati, protože se na ni jinak nedá moc dostat, ale na druhou stranu skladba směn, co se nám točí pořád dokola, mi moc nevyhovuje. U letma měl člověk větší volnost, ale někdy také stereotyp, že musel dělat jen to, co zbylo a často to byly dost krátké směny nebo noční. V této práci jsem se naučila, že se každá minuta počítá a nástupy a konce na přesně daný čas jsou toho jasným důkazem. A tak máte nástupy například v 12:31, 19:40, 13:25, 4:34, konce například ve 23:25, 8:40, 11:10 a výkony například 7:54, 9:29, 13:43, 9:00 atd. U dvoudenních směn se přesně vypočítá čas na odpočinek, aby to vyšlo na odjezd pro ranní vlaky a odpočinek se samozřejmě do normy nepočítá. Nikdy předtím mě nenapadlo, že půjdu do práce na takové časy. Každopádně nejvíc mi vzhledem k dlouhému dojíždění vyhovují dlouhé směny, po kterých by mělo následovat volno, ale… No a například v zimě, kdy je z mašiny jedna velká ledová jeskyně, musíte vstát o to dřív, aby se to všechno stihlo zprovoznit a ohřát, ne vždy totiž funguje nastavený bufík… No a v létě jste naopak rádi, že se to může chcípnout a mašina si odpočine od přehřívání.

Vlak neuhne

Budu pokračovat možná tím horším, ale je to bohužel každodenní praxe. Jedněmi z nejméně příjemných zážitků jsou bohužel železniční přejezdy. Zatím mám zkušenosti takové, že řidiči a další účastníci silničního provozu vůbec nerespektují blížící se vlak, natož nějaké značky Stop, někdy nerespektují ani výstražné zařízení. Všichni mají tendence si říct „to stihnu.“ Nechci nikomu nic přát, ale až to jednou někdo nestihne, tak se tomu nebudu divit. Některé jsem od toho už zachránila, ale ne vždy může být moje reakce tak rychlá a adhezní podmínky tak dobré, aby vlak ideálně zastavil na co nejkratší vzdálenost.

Bohužel prakticky není směna, abych neměla někoho takového před čumákem a na přejezdu nerespektoval, že jedu. Už jsem zažila lidi sedící na kolejích nebo v těsné blízkosti, procházejících se v kolejích, jednou i s kolem, přebíhače kolejí, cyklisty i s dětmi, dělníky, auta… Možná až si to budete číst, tak si zkuste šáhnout do svědomí, jak se chováte na přejezdech nebo v kolejích sami nebo vaši blízcí. Vlak, i malej, má pořád dost tun na to, aby auto sešrocoval, natož chodce nebo cyklistu a nárazník je pěkně v úrovni bočních oken, hlavy… A i když jedeme v některých místech třeba „jen“ 40 km/h, jinde už je to 80 km/h, tak to nezastaví na místě. A jediné, co můžu dělat, je houkat a brzdit. Nevím, za co se rozdávají řidičáky, ale každému takovému bych ho rovnou vzala. A co je ještě hroší, když se něco takového stane, tak se zase šetří strojvedoucí, zda dělal všechno správně a nějak se zapomíná na to, že to auto mělo dát v první řadě přednost.

Správa železnic se rozhodla budovat megalomanský projekt vysokorychlostní železnice, já bych byla radši, kdyby zlepšili a zrychlili tratě současné a všechny železniční přejezdy zabezpečili blikači se závorami, případně podjezdy nebo nadjezdy. Jednou mi strojmistr řekl „Co tam na té lokálce děláte, vždyť teď byly dva střety za týden,“ no a já na to mohla jen říct „a to buď rád, že jsou jen dva. Já už jich mohla mít, a to nejsem jediná, kdo tam jezdí.“

Zvěř

Další, kdo se bohužel střetne s vlakem, jsou zvířata a upřímně, těch mě je líto. Ti totiž žádná pravidla o přednosti vlaku neznají a žijí ve volné přírodě. Naštěstí si dost srnek už zvyklo na vlak, a tak už si jen v klidu přežvykují v poli a koukají. Právě výhledy do přírody a na život v ní se mi na této práci moc líbí. To vidíte srnky, daňky, lišky, divočáky, všelijaké dravé ptáky, holuby, volavky, čápy, a dokonce jsem jednou potkala i páva nebo roj včel. Zrovna ty včely, když vlítnou na stanoviště, tak to není dobrý pocit. A když jich bylo dvacet na pultu a dalších asi sto před předním sklem…

Stroje

Nedílnou součástí této práce jsou samozřejmě stroje. Já začala na motorové trakci a vzhledem k tomu, že jsem poměrně rychle spadla do zmíněného turnusu, tak bych si měla dokonce vystačit s jednou řadou. No…, v poslední době jsme museli vyřadit některé mašinky a najednou jezdí všechno, co stálo v kopřivách. Někdy tohle zpestření uvítáte, ale když musíte objíždět vůz v čase vlastní pauzy na jídlo, to už není příjemné, navíc s permanentním zpožděním, které si neustále předáváme z vlaku na vlak při křižování, na to ani není čas.

Když vám ty stroje jedou, tak to máte radost, horší je, když je to naopak. Už jsem zažila i to, že mi stará 810 chcípla uprostřed nádraží, takže jsem všechno zablokovala. Naštěstí byla pomoc hned na místě, a tak mě Brejlák od rychlíku vysvobodil. Jindy jsem zase já pomáhala kolegovi, který nedojel do cíle a já jeho šrot táhla k nám do depa. U mě to byl problém se spínačem řízení, u něj s nápravovou převodovkou. V zimě jsem nesčetněkrát řešila, že stroj netopí, téměř pokaždé řešíte něco se dveřmi, informačním systémem anebo záchodem. No a od kolegů pak slyšíte další a další příhody, což bedlivě poslouchám, abych si pak mohla poradit. Jedna vtipnější závada se projevila nedávno, když mi nešel vypnout stěrač. Sám se zapnul, když bylo víc jak 30 °C a nešel vypnout. Asi se přehřál, jako mašina, jako já…

Doprava

Z dopravní stránky se ani na těch lokálkových tratích nenudíme. To vám třeba čas od času nefungují návěstidla, svítí špatně, někdy nejdou přejezdy, zamrznou závory nebo je někdo urazí, někdy jedete na obsazenou kolej, jindy kvůli nepřízni počasí musíte jet pomalu… Jednou se i stalo, že zaspal výpravčí, jindy musíte mimořádně zastavit pro nastoupení zaměstnance Správy železnic, jednou se musí jezdit pomalu přes most, do kterého nějaký blb narazil a ujel, jindy kvůli výluce neustále čekáte na autobus a nebo se naopak při navážení mašinek svezete po trati, kde se jinak zastavil provoz. Je toho nakonec tolik a člověk musí být opravdu pořád ve střehu.

Kontroly a předpisy

Hned po zkouškách jsme samozřejmě na první směnu nemohli vyrazit sami, a tak se mnou jela kontrola. No a ta následně musí na každého přijít během roku, neplánovaně samozřejmě. Je několik druhů kontrolorů a za poslední dva měsíce se u mě vystřídali už dva – jeden náš z depa, druhý vyšší z České Třebové. Naštěstí jsem měla všechno v pořádku a jízda se jim líbila, takže jsem prošla bez újmy na prémiích :-D. No a kromě toho jsem byla také na trenažéru, kde se nám snaží nasimulovat různé záludné dopravní situace a jak bychom reagovali. Vyhodnocení jde také někam nahoru a jsem ráda, že se mi tahle první virtuální ostrá jízda povedla. Tím by se nám samozřejmě měla zvyšovat a udržovat odbornost, ale mě osobně se na trenažéru moc dobře nejezdí, protože mě z toho bolí oči a navíc to není na tratích, které znám. Další novinkou je, že od 1. 7. začnou platit nové předpisy, takže nás čekalo přezkoušení. Hlavně, že jsem se loni všechno učila a teď se můžu učit znovu… Věnovala jsem tomu nějaký čas a prošla tím, ale místo, aby se všechno zjednodušilo, tak se nám to všechno zase natáhlo o další a další články a stránky.

Cestující, mávači, šotouši a vandalové

Jako veřejná doprava samozřejmě jezdíme pro lidi a jsme všichni rádi, že se nám po covidu vrátili zpátky do vlaku. Co už je horší, že některé jízdní řády moc neodpovídají intenzitě nástupu a výstupu cestujících. V posledních dvou měsících je to o to horší, protože vozíme hodně školních výletů, a tak na vás čeká každou chvíli skupina o dvaceti, třiceti někdy i padesáti kusech. A zkuste jim vysvětlit, že by na této zastávce měli být schopni nastoupit za méně než půl minuty. Nemožné, a navíc některé paní učitelky při svém počítání nutně potřebují používat jen jedny dveře. Paní učitelky jsou také zajímavá sorta lidí. Vzhledem k tomu, že by to měly být vzdělané dámy, někdy se chovají hůř jak ty děti a tlačítko zastávky na znamení je pro ně nepřekonatelně těžký a záludný problém.

Někdy ale naopak narazíte na moc milé cestující, většinou ti, co jezdí pravidelně, a ty už berete pomalu jako vaši drážní rodinu. Už víte, že tahle paní bude vystupovat támhle a tito dva chlápci jedou támhle do práce. O to milejší je pak to, že vás za práci pochválí anebo přinesou něco dobrého na zub. Často také u dráhy vidíte rodiny s dětmi, které mají radost z mašinky, takže aby byla radost o to větší, tak jim zamáváte, houknete nebo zablikáte. No a když vyšleme na trať nějaký netradiční stroj, tak to je pak fotografů a šotoušů kolem :-D. Jen je zajímavé, že se ke mně moc fotek nedostalo, ale někdo jich má asi dost.

No a jednu zkušenost, kterou jsem doposud znala jen z vyprávění, jsem si už v mém prvním roce také stihla zažít. Jeden idiot mi strhnul záchrannou brzdu. Jak se píše „zneužití se trestá,“ tak došlo na tento případ. V ohrožení života samozřejmě nikdo nebyl, jen si myslel, že přejel stanici. Podotýkám, že šlo o cílovou stanici, kde vlak končí. Strhnul mi to krátce po vyjetí z předposlední zastávky v místě, kde byl ještě železniční přejezd, takže i ten zůstal zablokovaný. S vlakvedoucím jsme v cílové stanici zavolali Policii, předali ho jim a ať už si to vyřídí s nějakým naším oddělením. Tohle mi nikdo na vlaku jen tak dělat nebude a ať to hezky zaplatí – zpozdil dva vlaky minimálně o 5 minut a to jen díky mé rychlé reakci a práci.

Nechápu, proč má někdo potřebu čmárat na cizí majetek a co se týče vlaků, tak to je jak jeden velký magnet pro takové „umělce.“ Našim strojům se to tak nějak docela vyhýbá, ale čas od času se také někdo takový najde a „vyzdobí“ nám mašinku. Už jsem jich pár takových viděla u kolegů. Naštěstí tady to ještě není tak časté jako například v okolí Prahy, kde prakticky není stroj, který by byl čistý… No a když to nejsou stroje, tak to jsou budovy. Zažila jsem už výslech policie u jedné počmárané zastávky, ale pochybuji, že někoho našli.

Mediální hvězda

Vzhledem k tomu, že čas od času napíšu článek z tohoto prostředí, tak mě oslovila spolužačka ze základky, zda bych pro místní noviny něco nepsala, že jí to přijde zajímavé. První článek jsem pojala formou rozhovoru, abych se lidem představila a že uvidíme co dál.  Nečekala jsem to, ale článek měl úspěch a co víc, na jeho základě mě oslovili z rádia – Českého rozhlasu Hradec Králové. Samozřejmě, že mou návštěvu rádia muselo schválit vedení, ale naštěstí s tím nebyl problém. Pozvali mě do ranní show. Celý život nějak překonávám různé výzvy a tohle byla jedna z nich. Doposud jsem dělala spoustu rozhovorů se závodníky, ale já byla ta, co se ptá. Nyní to bylo přesně naopak a já měla odpovídat. Pan moderátor byl velice dobře připravený a milý, takže se mi moc dobře povídalo a dva živé vstupy dopadly dobře. Na základě ohlasů těch, co to slyšeli, to asi nebyla ostuda.

K poslechnutí zde: Strojvedoucí Eva Koňáková miluje silné mašiny. Sveze vás ráda lokomotivou po kolejích i na motorce

V poslední době toho bylo hodně a bylo to náročné. Možná, že jsem vzhledem k posledním okolnostem, které mě štvou, spíš vypíchla ty horší věci, ale i ty jsou součástí této jinak velice zajímavé a náročné práce.

A rychlé shrnutí, co mě za ten rok na této práci baví a co mě štve?