Jak jsem psala posledně, na železnici člověk zažije spoustu zážitků a tady jsou další z nich, které jsem posbírala během podzimu 2021.
Podzim je na dráze takovým zvláštním obdobím a pro nás strojvedoucí je to velice ošemetný čas. Začínají být mlhy, často prší, padá listí a to všechno zhoršuje adhezní podmínky na kolejích. To znamená, že jsou mašinky náchylnější k tomu, že se smeknou a vy tu zastávku profrčíte i když brzdíte i očima. O to víc pak všichni apelují na nás nováčky, abychom brzdili raději dřív a méně. Naštěstí tento zvyk mám tak nějak od začátku a snažím se tak jezdit.
S klouzáním je také spojené to, že se stroj tzv. „obuje,“ což znamená, že se na kolech udělají plochy a „dupe.“ Mašinka pak musí na soustruh, aby se plochy odstranily, což není levná záležitost… O to blběji se pak člověk cítí, když něco takového vyfasuje, neudělal to, ale celý den s tím jezdí s vědomím, že si všichni myslí, že právě on je ten, komu se to nepovedlo a obul ji. Nejednou už jsem takový stroj vyfasovala, ale někdy není náhradní stroj a my musíme jezdit s tím, co je.
Opět nefunkční stroje…
Pokud jde o poruchy, tak na to jsem teď měla opravdu „štěstí.“ Hlavně když jsem si brala stroje z jednoho nejmenovaného depa. Tam se prakticky nestalo, aby něco dokázalo odjet samo bez mého zásahu. Prakticky nejčastěji strojům chyběla chladící kapalina. Na 810 byla naštěstí jen voda, takže jsem ji mohla přepustit ze záchodu, na 814 už byl fridex, ale našla jsem kanystr a dolila to. Je zajímavé, že v zácviku se mi tohle nestalo ani jednou, tady během pár hodin hned dvakrát. Jako není to nic těžkého, ale když má člověk na přípravu nějakou půl hodinu ani ne, tak tohle docela zdrží a ještě musí přemýšlet co a jak. Ještě, že si stále poctivě všechno kontroluji před jízdou. Jak se ukazuje, ne všechny stroje jsou ve 100% provozuschopném stavu.
Jednou mi také na pár vteřin za jízdy začal zlobit rychloměr. Ručička začala lítat nahoru a dolu, já jela v tu chvíli na automatiku a vzhledem k nestálosti ručičky to automatika vyhodnotila jako že má okamžitě brzdit…
Vysílačky umí také pěkně pozlobit. To jsem zase vyfasovala stroj, na kterém nefungoval simplex, takže při komunikaci na posunu jsem si připadala jak idiot, když jsem všechny okolo slyšela, ale oni mě ne. Hlavně, než mi to došlo, že mě nikdo neslyší, tak uteklo pár minut a zase si ostatní mysleli, co to je za blbce, že tam stojí a nic nedělá. Z druhého stanoviště jsme se pak domluvili a vše šlo už dobře.
Závady jsou opravdu různorodé, kromě zmiňovaných jsem třeba na posunové mašince při zkoušce brzdy zjistila zajeté zdrže nebo se nám tam rozbila rukojeť od přídavné brzdy, že se to protáčelo a nešlo brzdu dobře ovládat. A tak v tu chvíli nezbývá nic jiného, než to pořád všechno hlásit a hlásit…
Mimořádná událost
Čas od času se některému kolegovi bohužel přihodí mimořádná událost, která poznamená další hladký chod železniční dopravy. Jednou z nich bylo vykolejení u nás ve stanici. Naštěstí se kolegovi nic nestalo a ani nevezl cestující, takže to dopadlo „jen“ pomačkanými plechy. Kvůli tomu však museli dojet vyprošťováci a část stanice tak byla neprůjezdná. Já měla v tu chvíli směnu na nočním posunu na myčce, kde jsme měli navíc vyloučené některé výměny a kvůli nim i koleje. K dispozici jsme měli tak polovinu běžné kapacity, ale udělat se celá práce musela. Nejprve to vypadalo, že toho budeme mít míň, že se toho k nám moc nedostane, ale opak byl pravdou. Tak nějak se vozy kvůli té mimořádnosti hromadily ve stanici i u nás na myčce a pořádně nebylo možné vymyslet, kam všechny ty vozy dát. Nakonec jsme to s vedoucím posunu zvládli, ale skončili jsme o tři hodiny později, než je obvyklé. Oba dva jsme pak byli opravdu rádi, že už to máme za sebou.
Rovnání pluhu
Zajímavé události člověk zažije i když je jen na depu. Zdálo by se, že vystavovat mašinky a nebo je přivést ze stanice není tak záživné, ale jak jsem už několikrát psala, o zážitky na dráze není nouze. Jednou takhle přijela z trati Regionova, která porazila kance a měla rozbitý čumák a pluh. Po chvíli volala dílna, že ji potřebuje přehodit z jedno kanálu na druhý, aby tam něco udělali. Po cca půl hodině volali znovu, že je potřeba ji hodit zase na jiný kanál, aby narovnali ten pluh. Tak už podruhé jsem ji šla znovu navrčet, zprovoznit, nafoukat vzduch, smotat kabel, protože na hale se dává na kabel vždy, zprovoznit všechny dveře a pak se se slávou vyjede na točnu a pak na další kanál. Tam ji zase odstavit, takže celé kolečko opačně…
Jenže za nějakou chvíli volali zase… Tentokrát to pro mě byla velice zajímavá zkušenost. Chlapi potřebovali narovnat pluh, který se jim do té doby nedařilo srovnat. Napadlo je tedy, že zaháknout pluh za lana a připevní k zarážkám na kolejích a já pomocí motoru potáhnu dozadu a pluh srovnáme. Vůbec by mě nenapadlo, že tohle jednou budu dělat. Teď hlavně odhadnout tu sílu, na kolik zabrat? Muselo se nejprve málo, aby se natáhla ta lana, pak ji naložit, ale tak, abych to neutrhla a zároveň, aby to něco udělalo… Nakonec se mi to nějakou intuicí a s citem podařilo narovnat tak, že to bylo přesně, jak to chlapi potřebovali. Ti poté na stroj namontovali bočnice a byl předek opravený.
Tím ale práce s tímto strojem nekončil, pak ji totiž chtěli otočit opačně, takže zase navrčet a kolečko zprovoznění tu bylo zase :-D. Tentokrát potřebovali pracovat na motoru, který byl v tu chvíli venku, takže musela vyjet na točnu, otočit a zase zajet zpátky… A může někdo říct, že je na depu málo práce, jen s touhle jednou to bylo nakonec na celý dopoledne.
Přejezdy
Dalším zážitkem byla nabouraná Regionova, která nám přijela na depo. Nějaký blb v autě do ní narazil na přejezdu z boku… Jako není směna, aby někdo na poslední chvíli nepřejel přes přejezd, ale že to někdo nedobrzdí a narazí z boku do vlaku, to už je na zvážení… Nevím, proč si všichni myslí, že ten vlak předhoní. Co jim uteče za těch pár minut, než přejedeme? Je snad dané, kdo má v tu chvíli přednost, ať je ten přejezd jakýkoliv. Hlavně, že se všude v médiích řeší, když se na dráze stane nehoda, ale že denně pitomci v autech riskují a jezdí přes přejezdy jak navedený, to nikde není. V tu chvíli s tím strojvedoucí opravdu moc neudělá, vlak nezastaví na místě.
S přejezdy mám také své zážitky. Hlavně s takovými, kde se tak často nejezdí. Lidi přes ně prostě automaticky jezdí a nekoukají. Najedou jedu po trati, kde se jezdí jen při výlukách, na některé přejezdy jsem dostala rozkaz k opatrné jízdě a tam je to takový buď a nebo. Zastaví? Nezastaví? Dokonce má přejezd i blikače, ale to taky není jistota toho, že tam někdo nevjede, zejména kamion. Naštěstí jsem to projela bez újmy a mohla se vydat dál. Na jeden opravovaný přejezd na jiné trati jsem naopak dostala rozkaz o umístění přenosného přejezdníku, což byla do této chvíle jen věc z předpisu a tak jsem teď konečně viděla i jak to vypadá v reálu. No věřte, že má člověk trochu stažený žaludek, když jede k přejezdu, který má závory nahoře a vlastně jediné, co může udělat, je jet pomalu a houkat…
Výluky
Jedním z velkých témat na železnici jsou také výluky. Nevím zda je teď díky této práci vnímám víc, než předtím a nebo se letos Správa železnic rozhodla rozkopat všechno co jde. Možná proto, že nás čeká nový grafikon, se snaží dodělat nějaké resty… Pro nás to v jednu chvíli znamená úplně jiné směny a někdy také zvláštní cestování autobusy, abychom nakonec odvezli jeden vlak. Ale když to platí… Jindy naopak naberete kvůli čekání na autobus několik minut zpoždění, ale ve výsledku se stejně nadává na České dráhy :-D.
Nový grafikon
V poslední době se mezi kolegy a strojmistry řešil nový grafikon. Od prosince se budou měnit jízdní řády a co víc, na naší hlavní lokálce dojde prý k revoluci. Bude se jezdit úplně jinak, v jiné časy, pod jinými čísly vlaků a bude jich ještě víc. Ještě, že já nemám potřebu si hned všechny vlaky a čísla pamatovat, co kdy jezdí. Já jezdím podle rozpisu a je mi jedno, jaké číslo to má mít. Jedu tak, jak je psáno. Díky tomu mi je teď vlastně jedno, co kdy bude jezdit, hlavně, že budu mít práci. S tím se ale také pojí to, co chce každý strojvedoucí jezdit.
V základu si můžeme vybrat, zda budeme jezdit letmo nebo v turnusu. V turnusu jsou přesně dané vlaky a směny, které se odjezdí. Je vybraných několik strojvedoucích, kteří se v něm točí pořád dokola. Výhodou je, že má člověk přesně dané na tři měsíce, co bude dělat. Změny tvoří maximálně výluky nebo nějaká další opatření, ale jinak by se mělo jezdit tak, jak je psané. Zároveň je dané, že by měl člověk vždy splnit normu hodin. Nevýhodou je, že pokud chcete volno a je tam směna, musí se brát dovolená nebo to nějak prohazovat s někým jiným. Další nevýhodou je to, že se člověk už nepodívá nikam jinam.
Pokud je člověk letmo, tak prakticky pořádně neví, kdy jde do práce. Směny má tak, jak jsou potřeba odjezdit a co na něj zbude. Práci má pestrou, protože může jezdit kamkoliv, kam má poznání a znalost strojů. Když chce volno, tak ho většinou dostane tak, jak potřebuje a hodiny si nadělá jindy. Jen prostě neví, kdy do té práce vůbec půjde a někdy zná jen tu následující směnu. Obojí má svá pro a proti a každý si musí rozmyslet, co preferuje.
Já teď byla ten můj půlrok po zkouškách v letmu, což většinou nováčci bývají. Teď s přicházejícím novým GVD jsme všichni dostali možnost si napsat, kam chceme být zařazeni. Já jsem ani nevěřila, že bych měla šanci se dostat do nějakého turnusu, protože to mají většinou chlapi rozebraný a navíc tam chodí služebně starší kolegové. Proto jsem si napsala na první místo letmo a na další dvě místa dva lokálkové turnusy, kde ráda jezdím (za pokus to stojí). Nejprve to vypadalo, že se dostanu do toho, který jsem si napsala na druhé místo, ale nakonec se tam dostali jiní a já se dostala do toho druhého turnusu na lokálce. Docela mě to překvapilo a zároveň potěšilo. Už teď vím, jak budu jezdit až do února a plánování dalších soukromých aktivit je tak snazší. Na druhou stranu mě trochu mrzí, že přijdu o jízdu na tratích, kde jsem teď v poslední době nejvíc jezdila.
Fanoušci
Co mě také zaujalo, když jsem měla nedělní zálohu u nás ve stanici, kolik lidí se chodí dívat na vláčky. Chodí sem lidé nejrůznějších věkových kategorií, hlavně samozřejmě rodiny s dětmi, ale také někteří už s foťáky a telefony na stativech. Jako to, že chodí mávat nebo fotit k trati, na to jsem si zvykla, ale že to mají i jako rodinný výlet do stanice, to mě překvapilo, ale je to milé. O to víc se pak všichni diví, že vidí na mašině holku…
Ale jinak to na dráze člověka baví ;-).
