Tolik učení v tak krátké době a na závěr zkouška, naštěstí úspěšná!
Je to měsíc, kdy jsme dojeli poprvé do České Třebové. Tam nás čekal první oficiální kurz, ve kterém se nás sešla spousta nováčků napříč celou republikou a cílem bylo úspěšně složit zkoušku na licenci strojvedoucího. Dle zákona jsme měli absolvovat 120 hodin výuky, která nám byla rovnoměrně rozdělena do čtyř týdnů. Takže zpátky do školy a ježdění jako na kolej.
Probírala se legislativa, spalovací motory, elektrotechnika, přenosy výkonů, trakční mechanika, brzdy a spousta dalších témat týkajících se drážní dopravy. Tím, že toho bylo tolik, nebylo výjimkou, že jsem každý den popsala deset listů A4, ať už v počítači nebo rukou. Moje kupa na učení se proto neustále zvětšovala. Bylo jasné, že tohle do hlavy nedostanu jen tak, proto jsem se snažila učit průběžně a po každém dni si zopakovala to, co jsme probrali.
Samozřejmě, že jsem nechtěla úplně odříznout moji velkou vášeň – motorky – takže to vše učení ještě skloubit s tímhle a psaním některých tiskovek, bylo náročné. Prioritou ale bylo dokončit kurz a získat licenci, takže musely motorky stranou. Tím se omlouvám všem fanouškům a závodníkům, kteří nedostávali takový servis, na jaký byli doposud zvyklí. Naštěstí mi tohle prostředí v některých tématech pomohlo, protože jsem například spalovací motory nebo přenosy výkonů chápala/znala naprosto v pohodě a mohla jsem se naopak více věnovat tomu, co mi tak nešlo, především elektrotechnice…
Do výuky také zasáhla opatření proti šíření Covid-19, takže jsme od třetího týdne fasovali roušky a museli dodržovat bezpečností opatření. V tu chvíli jsem jen doufala, aby nám školící středisko nezavřeli a my nedopadli jako kolegové na jaře, kterým byl tento kurz přepůlen. Když už sem člověk jezdí a učí se, tak ať je to za námi celé najednou. Naštěstí to tak dopadlo a my kurz dokončili v plánovaném termínu.
Čím víc se blížila zkouška, tím jsem byla nervóznější a přišel známý pocit duté hlavy, když se člověk pořád učí a má pocit, že toho umí méně a méně. Nakonec jsem se uklidňovala tím, že to nějak dopadne a uvidí se, případně jsou k dispozici dva opravné termíny. V průběhu kurzu jsme se museli rozdělit na dvě skupiny podle termínů, kdy půjdeme ke zkoušce. Já si zvolila první termín, abych to měla rychle za sebou a nemusela přemýšlet, co tam ti druzí měli. Moc míst na tento termín nebylo, protože na něj byli přihlášeni ti, kteří před námi na první pokus neuspěli.
Je to tu, den D a my jdeme před komisi, kde je předseda přímo z drážního správního úřadu. Nejprve jsme dostali test, kde jsme měli vyplnit sto otázek v čase jedné hodiny. Některé z nich byly hodně záludné, některé slovíčkařily a některé byly snazší. Rozhodně si ale nikdo po vyplnění testu nebyl jistý, jak to dopadne. Poté jsme dostali krátkou pauzu, ve které komise testy opravila a my nervózně čekali na chodbě a probírali, co tam kdo měl. Každý z nás totiž dostal jinou verzi testu, abychom neměli tendence opisovat, i když kvůli koroně jsme stejně museli sedět rozsazení.
Po opravách testů nám bylo oznámeno, že jsme je všichni splnili a budeme postupně chodit na ústní část zkoušky. Já byla „nečekaně“ vyvolána jako první. Pan komisař byl velice milý, což mi pomohlo v tom být více v klidu. Probrali jsme spolu test a u toho se mě postupně ptal na některé otázky z daných témat. Následně jsem dostala ještě samostatné otázky na brzdy, RID a některé pojmy z legislativy. Hodina je téměř pryč a já odcházím z učebny. Sice s docela dobrým pocitem, ale výsledek ještě přesně nevím. Ten bude všem oznámen až po vyzkoušení celé skupiny. Na chodbě se samozřejmě snažím poradit kolegům v tom, kde jsem měla chybu, případně na co se ptali a jsem ráda, že to mám za sebou. Na druhou stranu je to teď už trochu nuda, protože zkoušení je dlouhé a čas vůbec neutíká. Čekání si zpestřuji obědem a čeká se a čeká. Kluci chodí postupně ke komisi a dál probíráme, co kdo u zkoušky měl.
Konečně jsou vyzkoušení všichni a my se můžeme vrátit na učebnu. Jsou nám rozdány papíry s výsledky. Není vyhlášení přede všemi, každý si na svém papíře přečte výsledek. Prospěl! Lepší slovo jsem ten den vidět nemohla, takže jo! Mám to za sebou a mám úspěšně složenou první zkoušku. Všichni razí slavit, druhá polovina naší skupiny se učí na další den, ve kterém je čeká zkouška. Já bohužel musím narychlo domů kvůli nečekaným rodinným záležitostem, které nepříjemně ovlivnily i moje poslední dny na učení…
https://www.instagram.com/p/CFKVMmbpnbS/
Tak je to za námi, loučím se s Třebovou a uvidíme, jak a kam se bude další výcvik ubírat. Nyní mě čeká pár dalších pasivních zácviků. Poté bychom měli zahájit přípravu na další zkoušku a následně nastoupit na další kurz. V tuhle chvíli ale nikdo nic neví hlavně vzhledem k opatřením kvůli koronaviru, protože se opět vše mění s každým dnem. Mimochodem, v těchto dnech je to přesně rok, co jsem byla na mém prvním pohovoru a rozhodovala se, zda jít na strojvedoucí nebo vlakvedoucí. Rok se s rokem sešel a já mám za sebou zkoušku na licenci strojvedoucího. Nyní musím dát dohromady všechny nezbytné dokumenty a doručit je na drážní správní úřad, aby mi vydali i tu kýženou kartičku.
PS: náš kurz měl 100% úspěšnost a všichni jsme složili zkoušku na první pokus. To se prý v historii tohoto vzdělávacího institutu stalo teprve potřetí. O to větší mám radost a zároveň gratuluji kolegům, kteří to také zvládli.
