Dovolená skončila, zpátky do práce

Zpátky do práce, hulvát cestující, podzim a nové turnusy.

Foto: vlastní, Ondra Pěnička (na trati z Jičína), díky

Konec léta a září byl ve znamení mého posledního článku, který trochu rozvířil stojaté vody nejen u nás v depu. Proběhlo jednání s lidmi z generálního ředitelství, probírali jsme to s kolegy, byly mi přislíbeny změny k lepšímu od nového „grafikonu,“ nově „jízdních řádů.“ Teď to prý už nejde měnit, musí se odjezdit to, co je nasmlouvané. Pak to prý bude lepší, že mám počkat. Dokonce se nám začne rekonstruovat hradecké zázemí a naše dámská šatna s nocležnou v jednom bude konečně zrekonstruovaná.

Někteří se mě snaží natlačit do toho, ať jdu dělat turnusového důvěrníka a tím pádem se více starat o naše ježdění na lokálce, být vlastně takovým zástupcem všech, co v daném turnusu jezdí. Nevím, nepřijde mi na to vhodný čas, jezdím tu chvíli a stále se učím. Proč bych nemohla zůstat jako normální obyčejný strojvedoucí, který si prostě jen řekne, co se mu líbí nebo nelíbí, co by šlo zlepšit. Snad tu může fungovat komunikace a můžeme spolupracovat všichni.

V září jsem si konečně vybrala letní dovolenou. Po tom náporu, co jsme zažívali přes léto, byla opravdu zasloužená. Moc jsem se těšila, až si od dráhy odpočinu. Tolik veder, nesmyslných obratů a ježdění bez pauz, poruchy strojů, už toho bylo hodně a možná, že se to podepsalo i na mém zdraví. Začátkem září jsem musela chtě nechtě poprvé v životě na neschopenku kvůli zánětu v oku. Tu jsem následně ukončila dříve, abych mohla odjet na dovolenou, ale oko už bylo lepší. I na dovolené jsem se dál věnovala léčbě a vše dopadlo dobře. Zdraví je na prvním místě a jsem ráda, že jsem se toho zbavila a že jsem si na dovolené mohla oddechnout. Bohužel výplatou jsem šla o 10 tis. čistého dolu, protože jsem samozřejmě u dovolené a nemocenské neměla ty naše příplatky a vzhledem k tomu, že základ je tak nízký, jak je, tak to bylo hodně znát. Takže neplatí, co vždy, že za dovolenou měl člověk ještě lepší výplatu. Tady je to přesně naopak.

Školení

Po dovolené jsem se vrátila do pracovního procesu a prvním bylo povinné školení. Už minule se mi nelíbilo, že musíme školení absolvovat v našem volném čase. Nemůžeme si ho dát před nebo po směně, i když se jen sedí v lavici a poslouchá. Musíme obětovat už tak málo velných dní a sedět v práci. Bohužel nabízené termíny mě vůbec nevycházely se směnami. Jediný vhodný termín byl na konci dovolené. Pokud bych neabsolvovala školení u nás, musela bych do jiné provozní jednotky, což se mi nechtělo. Chtěla jsem školení absolvovat s mými kolegy z Hradce. Navíc se pak vždy chodí posedět do restaurace a o to jsem přijít nechtěla. Tato školení nás mají seznamovat s novými předpisy a že jich letos bylo. Díky tomu, že se nás zrovna sešla dobrá parta, byla i sranda a následné posezení v hospodě se hezky protáhlo.

Nedostatek lidí

To, že nám dlouhodobě chybí strojvedoucí, posunovači, vlakvedoucí, mechanici a celkově lidi do provozu, víme všichni. Nikdo se sem nehrne, když vidí ty směny, nástupy, přerušení a finanční ohodnocení… Spousta kolegů tráví v práci celý svůj život, mají nehorázný počet přesčasů a vše se lepí, jak to jen jde. Oficiálně ale máme prý dostatek lidí a čím to je? Někteří kancelářští jsou totiž vedení jako strojvedoucí nebo posunovači a tím pádem máme tohoto personálu dostatek. Jeden takový nedostatek, prý tedy kvůli nemocem, postihl i vedlejší depo. U jednoho vlaku jedeme kousek společně, ale nebyl strojvedoucí, a tak jel místo něj náhradní autobus a já si odfrčela sama… Nevím, jestli je tohle dobrý princip, že někdo, kdo dělá úplně jinou práci je oficiálně veden jako člověk do provozu. Pak to vypadá, jak je náš kancelářský aparát malý…

Myčka

Po téměř roce ježdění na naší lokálce jsem se dostala na myčku. Strojmistr potřeboval moji směnu dát jinému kolegovi a nabídl výměnu za noční myčku. Já jsem to brala všemi deseti, protože je to příjemná změna, vždy mě to bavilo a zároveň bych chtěla od příštích jízdních řádů jezdit na záloze/myčce, a tak tohle oživení, jak to tam chodí, bylo k dobru.

Poruchy

Bez poruch by to asi nešlo, takže se dál pokračuje v poruchách a přibyly nám další – topení. Ráno a večer už je zima, a tak našim cestujícím topíme na předpisových 22°C. Topení ale netopí vždy, někdy se zadusí, vypne, někdy blbnou čidla, skočí tam zajímavé hlášky a netopí, jednou mi zase někudy skrz topení utekla všechna chladící kapalina z chladícího systému a já o půlnoci běhala s kanystry fridexu. A když to není topení, tak směle pokračujeme v dalších technických poruchách. Ano, jsou to jen stroje, ale bohužel jsou nyní hodně nasazené, prakticky si neodpočinou a dílna nemá moc času a prostoru na větší opravy a údržbu, navíc také trpí nedostatkem personálu. To jsem zrovna nedávno dotáhla do depa rozbitou 810, která měla porouchanou nápravovou převodovku, a tak jsem ji dostala za sebe a už jsme jeli.

Brouci

Práce strojvedoucího je také o tom, že se často nespí doma, ale na nocležnách, abychom odvezli všechny ty pozdní večerní a následné ranní vlaky. Někdy však na nocležně nespíte sami a tím nemyslím chrápající kolegy za zdí. Na jedné se bohužel vyskytli brouci a místo toho, abych šla spát, když mám těch předepsaných 7 h odpočinku, tak jsem zabíjela vše, co lezlo po zdech a zemi. Máme to tam nově zrekonstruované, ale je tam hodně vlhko, takže se tam tvoří plíseň a teď už i hmyz. Snažila jsem se je proto shodit ze zdi, abych na ní neudělala fleky a zabít je až na zemi…. No bylo toho na mě dost a naštěstí byl volný i jiný pokoj, kde tahle nezvaná návštěva nebyla a mohla jsem v klidu odpočívat vedle… Doufám, že jde jen o nějakou náhlou krátkodobou invazi a že tam nebudou pořád.

Idiot

Na dráze je každá směna zážitkem a bohužel mám i jeden negativní. Nemohla za to ani směna ani mašinka, tentokrát to byl cestující. Přiblížím situaci, jak to chodí na této trati a jak je to se zastávkami na znamení a následný zážitek.

Naše trasa z Hradce Králové do Turnova přes Jičín má po odjezdu z HK 33 zastavení. Z toho celkového množství jsou dvě zastavení z dopravních důvodů, jen 10 stanic, kde se musí zastavit vždy, zbytek těch 21 zastavení, jsou zastávky na znamení. To znamená, že tu mám zastavit jen v případě, že někdo dává znamení k nastoupení nebo vystoupení. Pro vystoupení máme tlačítko signalizace, které si cestující zmáčkne a informační systém mi to oznámí. Já mu zastávku potvrdím a poté vím, že mám zastavit. Velice často se také stane, že někdo tlačítko na znamení zmáčkne úmyslně i bez nutnosti vystoupit, někdy omylem, že si spletou zastávku a někdy například při pohybu kolem dveří, kde tyto tlačítka jsou. V opačném případě, když vidím na perónu lidi, tak také zastavím, někteří dokonce hezky dávají znamení. Nejhorší je to po tmě, kdy jsou lidé těžko vidět, a i pod lampou jsou kolikrát takové stíny, že v nich člověk zanikne. Po takové směně je pak člověk tak vykoukaný, aby se někde někdo neobjevil na poslední chvíli… V každé takové zastávce máme dle jízdního řádu příjezd i odjezd ve stejný čas a pobyt kratší než půl minuty značený trojúhelníčkem. Cestující už to vědí, vozíme i seniory, vozíčkáře, děti, každý už se naučil mačkat tlačítko a pak čekat u dveří, aby vystoupil. Někdy s tím mají problém paní učitelky na konci školního roku, kdy jedou jednou za rok se školou na výlet a nevědí, že naše doprava na lokálce takto funguje.

A teď se vrátím k tomu negativnímu zážitku.

• Přijíždím do zastávky na znamení.
• Někdo zmáčkl požadavek na zastavení, takže to potvrzuji.
• Přijíždím do zastávky, před kterou jsou ještě dva přejezdy se stopkou, takže pískám a jedu pomalu. Byl tedy dostatek času na to zjistit, že už se blížíme k zastávce.
• Informační systém hlásí, že jsme v Borku pod Troskami.
• Zastavím, snažím se krásně jemně, aby cestující nepopadali a pohodlně mohli vystoupit.
• Vystoupí vlakvedoucí a nikdo další.
• Zkontroluje dveře a dává mi souhlas k odjezdu.
• Odjezd dle jízdního řádu už máme dávno, takže zavírám dveře a odjíždím. Ona ta půl minuta nejde moc stíhat a vždy jsme v zastávce déle.
• Říkám si, no jo, zase někdo další, kdo zmáčkl tlačítko a spletl se nebo naschvál. To je prakticky každou jízdu v tomto množství zastávek.
• Hned mi bzučí informační systém s požadavkem na zastavení v další zastávce. Tak to potvrdím a říkám si, tak se asi někdo spletl o zastávku.
• V tu chvíli se ale rozletí dveře na mé stanoviště, tam rozzuřený nepříčetný chlap a začne na mě štěkat, tykat mi a chovat se jako hulvát, že kam jedu. Kam asi? Z toho všeho řvaní vyplynulo, že chtěl vystoupit, ale nepodařilo se mu to. Asi bylo těžké si otevřít dveře, zmáčknout čudlík, protože ty dveře se samy od sebe jako v obchodě neotvírají…
• Já mu říkám, že jsem neudělala nic špatně, zastavila jsem, odjistila blokování otevírání dveří, dostala souhlas k odjezdu, tak jedu dál.
• Nepochopil to, označil mě sprostými slovy, která tu ani nebudu psát a tím, ať se naučím jezdit – prý to umí líp. Od vlakvedoucího, jsem pak zjistila, že to byl „kolega“ z Carga dle režijky…
• A pak konečně vypadl, protože do další zastávky to byly jen 3 minuty a u mě byl tak ty minuty dvě. Mlátil s dveřmi, div mašinku nerozbil…
• Já byla tak překvapená, že jsem ani nestihla pořádně zareagovat a je to škoda, protože samozřejmě mě pak napadlo věcí…
• Jen jsem začala přemýšlet, jak takový chorý člověk může mít za sebou psychotesty na strojvedoucího, když se neumí chovat ve společnosti, když se neumí chovat tedy ke kolegyni, když se neumí chovat k ženský a přes své ego a ješitnost si nepřizná vlastní chybu, že neumí vystoupit z vlaku.
• Kdybych nezastavila, tak se nedivím, ale stáli jsme tam a čas na vystoupení měl. Stejně určitě seděl do poslední chvíle, kdoví, co dělal a pak už bylo pozdě… Tak si musel ulevit jinde… Pokud dotyčný potřebuje více času na vystoupení, než zvládají dokonce důchodci, tak si to musí zařídit u Správy železnic, ať mu v Jízdním řádu dají na oné zastávce pobyt minimálně pěti minut… Pak možná objeví kouzelné tlačítko na otevření dveří…

Závěrem, doufám, že takových nebude víc, ale vlastně za celé mé samostatné ježdění byly takové zážitky zatím jen dva. Jednou na mě přiběhl cestující, proč nejedeme v čase odjezdu (čekali jsme na výlukové náhradní autobusy), tento byl druhý. Raději si budu pamatovat ty cestující, kteří jsou milí, pokecají a tu paní, co mi přinesla už dvě bonboniéry, teď bych taky jednu potřebovala.

Nové turnusy

Tak se nám blíží konec roku, s tím spojené změny jízdních řádů a našeho ježdění. Tak, jak jsem napsala na začátku článku, že by mělo být vše lepší, tak já nevím, ale nic lepšího jsem v těchto návrzích neviděla. Já bych ty, co to vymýšlí, na tu mašinu posadila a ať mi to všechno celý měsíc odjezdí. Obraty mezi vlaky 4 minuty u některých směn budou opravdu paráda, jednodenní volna, jezdit jen do práce a z práce… Já už od léta říkám, že chci jít na posun, jezdit ve stanici na třetí záloze a na myčce při přípravě rychlíků. Tyhle směny mi vyhovují hlavně svou délkou, následnými dny volna a ježdění jen v Hradci mi určitě nevadí. Na trati je na nás vyvíjen stále větší a větší tlak, odpočinky a časy na občerstvení, úkony na depu nebo ve stanicích jsou kratší a kratší, což jsou ideální podmínky pro vznik mimořádných událostí a úrazů. Navíc bych takhle byla pořád nějak kolem depa, v kontaktu s ostatními kolegy, měla bych čas na WC, oběd, a hlavně s mým dojížděním přes 50 km mi to vychází dobře ekonomicky a ekologicky. Přiřazování k tomu, co kdo kde bude jezdit, dojde během listopadu, tak se jen modlím, aby se to místo na záloze pro mě udělalo. Budu pak nejšťastnější a možná ani pak nebude mít vedení vrásky z toho, že musí řešit mé články. 😀