Rok se s rokem sešel a já se z nováčka na dráze stala strojvedoucí!
Je poslední červnový den, mám volno a probouzím se poprvé do rána, kdy se nemusím učit. Není to tak, že mi končí školní rok, i když to v poslední době bylo velice podobné chození do školy… Prvního července loňského roku jsem nastoupila k Českým drahám do výcviku na strojvedoucí. Poslední rok jsem strávila učením se předpisů, vedením vlaků a vším, co je s drážní dopravou spojené. Dneska už mám po všem, včera jsem totiž složila poslední zkoušku, která mi chyběla k tomu, abych se stala strojvedoucí.
Teď se ale vrátíme trochu zpátky, protože jsem články v posledních měsících dost zanedbávala…
Covidové jaro
Covid a všechna opatření nás provází víc než rok a víceméně celý můj jízdní zácvik. Nejen, že mi to zdrželo vstupní prohlídky k práci, ale různá opatření ovlivnila veškeré mé začátky na dráze. Druhý kurz byl neustále přerušován, museli jsme být dvakrát dlouhodobě doma a nikdo pořádně nevěděl, jak bude náš výcvik probíhat. Tahle nejistota byla hrozná, člověk nevěděl, jak to bude a kdy přijdou zkoušky. Všichni v depu jsme se shodli, že sezením doma se nic nenaučíme a chlapi se snažili najít co nejlepší řešení, abychom mohli zácviky odjezdit.
Různě jsme jezdili s těmi, kterým „kontakt“ nevadil, ale nakonec se ukázalo, že nejlepším řešením bude jezdit co nejvíce s jedním strojvedoucím, aby se omezil vzájemný kontakt s ostatními. Já získala velice příjemného fíru, který na mě byl hodný a navíc se mě každou směnu snažil naučit něco nového. Strávili jsme spolu téměř dva měsíce (samozřejmě, že jsem se neučila jen s ním, protože na posun jsem musela k někomu jinému). Vzájemná důvěra se zvyšovala a tím i můj klid na stanovišti strojvedoucího.
Přípravu na zkoušky jsem nepodceňovala a každý volný den jsem se snažila učit. Jak jsem psala dříve, doposud jsem neměla s dráhou nic společného. Pochopit, co a jak se kde dělá, co se naučit, co je důležité… bylo to těžké a hlavně, bylo toho strašně moc – nacpat do hlavy dopravní předpisy, předpisy dopravce, techniku jednotlivých mašinek a vše aplikovat do praxe… Kluci, kolegové, kteří se se mnou sešli v zácviku, měli výhodu. Všichni už za sebou měli nějakou dopravní minulost, ať už střední školu nebo svými zájmy, takže měli náskok. Na druhou stranu jsem věděla, že se jich můžu na cokoliv zeptat, co nebudu vědět. Do toho jsme měli ještě nějaké konzultace a průběžné ověření znalostí, což byla další příprava na zkoušky. Konečně jsem také po někom vyfasovala tablet, takže jsem se s ním začala učit, co v něm najdu.
Postupně se zvyšoval počet hodin, které jsem odjezdila v aktivním výcviku a bylo jasné, že se pomalu ale jistě blíží závěrečné zkoušky. Celkem byly tři – ZOZ, V08 a autorizace na jednotlivé řady hnacích vozidel. Všechny byly naplánovány ke konci června s tím, že by bylo ideální je všechny udělat na poprvé, stihnout si udělat poznání tratí, abychom mohli začít od července jezdit sami. Vůbec to na mě nebyl tlak :-D…
Je zajímavé, že mě během zácviku několikrát někdo fotil, tak jsem se těšila, že někde objevím mé začátky na mašinách, ale nějak se ke mě nic nedostalo. Škoda, nicméně doufám, že časem se ke mě nějaká hezká fotka na mašině dostane :-)).
Mimořádnosti
Během výcviku jsem zažila i několik výjimečných situací, ať už to bylo po dopravní stránce, tak samozřejmě technické problémy se stroji. Viděla jsem, jak to vyřešit, případně mohla se zkušenými kolegy probrat, zda by moje reakce/řešení bylo správné a sbírala jsem stále více a více zkušeností hlavně z provozu. Například šlo o nefunkční vysílačky, problém se zavíráním dveří na přívěšáku, zadřený stop magnet, přebité brzdy, neobsluhovaná návěstidla, pomalé jízdy, jízdu po variantní trase a dokonce jsem se svezla i po naší „magistrále,“ kam se člověk dostane jen při výlukách a při tom jsem měla rovnou tři Opčka přes přejezdy.
Největší mimořádné zážitky ale nakonec přišly až těsně před zkouškami, když už do zkoušek zbývalo pár dní, víceméně ani ne týden. Na závěr výcviku to byl opravdu výživný týden. Začalo to v úterý. Byl pěkný slunečný den a já se dostavila na osobák, který byl veden elektrickou lokomotivou. Tím jsem se měla jen přesunout na jiné nástupní místo a pak měla pokračovat už na motorech na lokálce. Na elektrikách jsme to proto měli hlavně o dopravě. Celá jízda probíhala naprosto v klidu, až do chvíle předposlední stanice. Pan strojvedoucí už dobrzďoval, aby zastavil, jenže na perónu se rozešla paní. Podívala se na nás, takže to vypadalo, že o nás ví. Bohužel to tak nebylo a my najednou uslyšeli ránu. Naštěstí to bylo v malé rychlosti, takže jsme okamžitě zastavili. Paní nás přehlédla a pokračovala v chůzi dál, takže jsme ji srazili (my neměli šanci ji pak už vidět, kde je)… Bylo to velice nepříjemné a nebyl to pěkný pohled ji vidět zraněnou. Naštěstí byla při vědomí a řekla nám, že si myslela, že jedeme po druhé koleji a ne po první. Navíc měla ohromné štěstí, že jsme jeli minimální rychlostí a nepřejeli jsme ji úplně. Paní výpravčí zavolala všechny záchranáře a mezi tím také pomáhala jedna cestující, která byla bývalá zdravotní sestřička. Jako první přijeli hasiči, kteří si paní přebrali. Poté přijela sanitka a přiletěl i vrtulník. Nakonec záchranáři paní zafixovali na lehátko a naložili právě do vrtulníku, aby byla co nejrychleji v nemocnici. Kolegu mezi tím začali vyšetřovat policisté a samozřejmě, že poté ještě přijeli drážní hasiči a vyšetřovatelé. Jediné plus na celé situaci bylo to, že jsem viděla, jak se tohle řeší a co se děje dál. Kolega se poté nechal vystřídat, já už pak také zamířila domů.
Hned dva dny poté si to tak hezky jedeme na lokálce a najednou volal dispečer, že na trati za stanicí naproti nám stojí 810 a nemůže dál jet, tak pro ni pojedeme jako PMD a odtáhneme ji. PMD jsem do té chvíle znala jen z předpisů a tím, jak složitě může být v předpisech taková věc vymyšlená ohledně platnosti a neplatnosti návěstidel a jak má člověk jet. Mezi tím kontaktovali také paní výpravčí následující stanice a naší vlakvedoucí. Kolega si došel pro rozkaz pro PMH, vlakvedoucí musela vyhnat naše lidi ven a my vyrazili pro kolegu, který zůstal na trati. Naštěstí to nebylo daleko, takže jsme ho dotáhli zpátky do stanice, tam to objeli a pověsili si ho na zadek, abychom ho odtáhli k nám. Regína to samozřejmě v tom horku moc nezvládala a začínala se nám hřát, ale nakonec to vydržela… Celkově jsme nabrali zpoždění asi půl hodiny, ale pro mě opět zážitek.
A jak se říká, do třetice všeho dobrého a zlého, platí to i v tomto případě. Aby toho nebylo málo, tak nám další den začal zlobit rychloměr, kde si ručička ukazovala co chtěla a lítala nahoru a dolu, takže zase netradiční situace. Poté už jsem si řekla, že bude lepší, když už tento týden zůstanu doma a budu se učit. To sice v těch vedrech moc nešlo, ale člověk seděl v klidu a bezpeční doma na zadku.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Zkoušky
Tak přišel první den D a to zkouška ZOZ. Když to vezmu zpětně, tak pro mě asi jedna z nejhorších zkoušek. Na začátku mě čekal test a pak ústní část. Na tu jsem byla sama, takže všechny otázky směřovaly na mě. Některými záludnostmi mi komise zamotala hlavu, ale nakonec mi oznámili, že jsem prospěla a že se budou těšit na další zkoušku. Po mě tam byl ještě jeden strojvedoucí z jiného depa na přezkoušení, tak jsem nakonec poznala dalšího nového milého kolegu.
Další zkouška v pořadí byla V08. Hlavní zkoušející byl stejný, ale tentokrát už jsem se tam sešla s více kolegy. Opět nás čekal test a následná ústní část. Tentokrát jsem byla více v klidu, protože jsem tam nebyla sama a panovala lepší atmosféra. Nakonec jsme v testech obstáli všichni víceméně stejně a ústní část jsme také zmákli. Musím říct, že vzhledem k tomu, že nás tam byla větší skupina, tak jsem měla mnohem lepší pocit a radost jít slavit.
Úplně naposledy nás čekaly zmiňované autorizace na jednotlivé řady mašin. To proběhlo s naším „cvičným“ na depu a tam už jsme byli jen my tři nováčci od nás. Opět nás čekaly testy a pak ústní část s tím, že jsme si rovnou prošli jednotlivé mašiny na depu a mluvili o konkrétních věcech. I to se nakonec povedlo k úspěšnému konci a najednou bylo všechno za mnou. Samozřejmě přichází pocit radosti a štěstí, že je to konečně hotové. Mám obrovskou radost a doma mě na oslavu čekal dort a krásná kytka. Já ale vím, že učení ještě jen tak nezahodím, protože jsou ještě místa, která musím dopilovat a zlepšit. Teď už mě čeká si udělat poznání tratí a pak už na všechno budu sama, tak snad můj samostatný start proběhne co nejlépe…
Poděkování
Na závěr bych chtěla moc poděkovat všem strojvedoucím, posunovačům, vedoucím depa, strojmistrům, vlakvedoucím, našemu vedení, zkoušejícím a dalším, prostě všem z našeho depa za to, jak mi během mého zácviku pomáhali, jak byli hodní a zároveň trpěliví, když mi něco nešlo nebo jsem něco nevěděla. Samozřejmě také díky kolegům z kurzů i těm, kteří složili zkoušky chvíli před námi, za rady ke zkouškám a poskytnuté materiály k učení. Díky vám všem jsem se do práce těšila a cítila se dobře. Každý den byl přínosem a šlo mi to postupně lépe a lépe. Díky!
