Zima nás pomalu opouští a pomalu přichází jaro, ale rána a noci jsou stále chladná a co víc, před pár dny zase sněžilo. Dlouho nebyl čas něco napsat, tak trochu se zpožděním nějaké zážitky ze zimy.

Po pěkném podzimu přišla zima a pro mě to bylo zase o sbírání dalších zkušeností. Sama jsem začala jezdit pěkně v červenci, takže za ideálních podmínek. Ani v zácviku jsem toho v zimě kvůli covid opatřením a kurzům moc nejezdila, takže jsem si na zimní provoz zvykala rovnou naostro za jízdy. Mašinky jsou náchylnější ke klouzání při brzdění a také při rozjezdu, ať už je to kvůli sněhu nebo nečistotám na přejezdech. Do toho je často prd vidět kvůli sněžení, mlze nebo jízdu komplikují dost silné větry. Poprvé jsem si tak vyzkoušela i jízdu na tzv. „foukací rozkaz,“ který se dává při zhoršených povětrnostních podmínkách. Většinou je to hlavně z důvodu, že může být na trati spadlý strom a my abychom do něj nevrazili. Proto musíme přizpůsobit rychlost a být ještě více obezřetní. Dalším častým problémem byl v zimě i provoz přejezdů a hlavně závor. Ty totiž zamrzaly a výpravčí neměli přejezdy pod kontrolou.

do rána nás to v Jičíně zasypalo

Poruchy strojů a jejich nedostatek

Co stroj, to originál a samozřejmě, že zima je pro naše motorové vozy o to horší. Člověk se obává, aby ráno vůbec nastartoval, a tak tu běháme s kabely a hledáme zásuvky, aby se nabíjely baterie, pouštíme „zmrzlíka,“ aby se temperoval motor, a pak se nejvíce řeší topení. Přes noc si můžeme nastavit, aby se nám mašinka natopila a my přišli už do pěkně ohřátého stroje, ale ono je to v reálu trochu jinak a někdy dojdete na stroj, kde je pár stupňů nad nulou. Co je také na nic, že si můžete vyhřát oddíl pro cestující, ale jaksi na stanovišti strojvedoucího to přes noc netopí a kvůli velkým sklům je tu ještě větší zima. Pro topení máme bufíky co topí na LTO a také přímo topení od motoru. Ukázalo se, že je to nejčastější problém, který musíme řešit. Topení vám prostě čas od času netopí, vypíná se, topí jen půlka nebo zase díky špatným čidlům topí až moc (to je ten lepší případ).

Další zajímavou „závadou,“ která mě potkala, byly zamrzlé nebo zatuhlé schůdky u dveří. Dveře měly tendenci se otevřít, ale šly jen na cca pět centimetrů a dál nic. Vyzkoušela jsem všechny možné varianty, co mě v tu chvíli napadly a dveře ne a ne se otevřít. Nakonec mi pomohl přítel na telefonu, kterého už jako poslední řešení napadl zamrzlý schůdek, který je celou noc venku a může zatuhnout. Přesně tohle bylo ono, schůdky jsem rozhýbala mechanicky rukou, protože ani okopání nebo poťukání kladivem nepomohlo.

Když mašiny jezdí, tak je to ještě dobré, ale v poslední době se nám stává, že jich dost stojí na dílně a čekáme na opravu. Někdy se porouchají přímo na trati, a tak se musí vše řešit operativně. Záleží, co se stane a kde člověk zrovna je, takže někteří je musí stáhnout z trati, já například jela jiné vlaky za kolegu a moje jel zase někdo další nebo jsem si musela na poslední chvíli jít připravit něco jiného. Nejednou jsme museli vytáhnout z kopřiv 810 s vozem. Pro mě je to zpestření a díky tomu jsem si poprvé zkusila v Turnově objíždět vůz a podívala se na druhou stranu nádraží. Jednou jsem dostala takový stroj, který měl víc poruch než funkčních věcí, ale odjela jsem to. Pořád lepší než nasadit autobusy.

…dlouhé čekání v Pardubicích, většinou poslední vlak dostal +20 minut a jednou i + 55 minut při čekání na rychlík…

Výhybna Bartoušov, nové Pardubice, výluky a Magistrála

Kombinace covidu, karantén a také dalších onemocnění způsobila, že nám chyběli lidi a kdo mohl jezdit, tak byl v práci prakticky pořád. I já jsem nakonec zaskočila a odjela pár směn navíc jinde. Byla jsem za to ráda, že si tím udržuji poznání a co víc, projela jsem si novou výhybnu Bartoušov se zastávkou nesoucí nově jméno Žitětín na cestě z Jičína do Nymburka a zpět. Myslím si, že se to tam mohlo udělat úplně jinak a líp, ale už to tak je a my se tomu musíme přizpůsobit.

Další novinkou nového grafikonu byly nově zájezdy až do Pardubic. Už nějaký pátek jsou rozkopány stanice Pardubice hlavní nádraží a Pardubice – Rosice nad Labem. Přes den do Rosic jezdily elektrické jednotky, ale večerní vlaky jsme jezdili my s motory a tím, že jsme nepotřebovali dráty, tak jsme to mohli nově profrčet až do Pardubic. V tuhle chvíli se ale opět všechno zavřelo, místo vlaků jezdí autobusy a my čekáme, až nám to tam zase všechno zprovozní.

Opravy a rekonstrukce probíhají na více místech a pro nás to podobně jako u zmiňovaných Pardubic znamená výluky na trati. Je zajímavé, že cestující často nechápou, že my si ty výluky nevymysleli a když tam probíhají práce, tak tam opravdu jet nemůžu. Pak nám často nadávají, protože mají náhradní autobusy zpoždění, kvůli tomu se zpozdí další vlaky a některé jim ujedou.

Je to možná zvláštní, ale jednu výluku jsem si užívala. Byla pro mě totiž dalším hezkým zpestřením práce. Probíhala na naší lokálce a abychom dostali stroje za výluku, jezdili jsme soupravově na trati ze Smiřic do Hněvčevce po tzv. „magistrále.“ Na této trati už před lety skončil provoz, takže tu nikdo vlak nečekal. Nám se hodí právě pro to, abychom mohli u nás v Hradci dojet mašinky vyzbrojit naftou, lto a vodou a také umýt. Ukázalo se, že poznání na této trati nemá spousta kolegů. Já si ho udělala hned, jak to bylo možné a jezdila tu už loni na podzim. Díky tomu jsem teď byla jedna z prvních, co na tuto trať vyjela a dost kolegů si ke mně přišlo udělat poznání. Díky nim byla jízda veselejší, a navíc víc očí vidělo případná vozidla u přejezdů, protože tu nikdo nečeká, že nějaký vlak pojede.

někdy to vstávání stojí za to

Chybné ETD

V minulém článku jsem hodně řešila informační systémy a časté problémy nebo zbytečnou práci, kterou nám strojvedoucím přináší. Bohužel ani po rozjetí nového GVD se to moc nezlepšilo. Krátce po novém roce se mi stala nepříjemnost s ETD, které nám zobrazuje jízdní řády. V jedné stanici už nebyl výpravčí a byla zde výluka dopravní služby. Měla jsem puštěnou XML verzi našeho programu ETD a zmiňovaná výluka dopravní služby tu nebyla zobrazená. Podle zneplatněných návěstidel a přítomnosti závoráře tam výpravčí nebyl. Naštěstí mě napadlo si zobrazit druhou verzi jízdního řádu v pdf a tam chyba už nebyla. Nebyl to příjemný pocit, protože jde o zásadní věc, zda máte ve stanici výpravčího či nikoliv. A jak to dopadlo? Bylo mi řečeno, že byla chyba v datech, nám časem nainstalovali novou verzi ETD a směle jezdíme dál. Jen si říkám, že strojvedoucím nově sledují licence, hrozí pokuty za kde co, ale taková zásadní věc se vyřeší jen novou verzí aplikace a vše je v pořádku.

Trenažér a školení

Abychom si jako strojvedoucí zlepšovali svou jízdu a zároveň udržovali znalosti předpisů, tak máme školení, různé dokumenty k seznámení a nedílnou součástí našeho tréninku je také trenažér. Co mě štve, že to všechno musím absolvovat ve svém volnu a ne například před směnou, kterou bych nastoupila večer. Takže den volna v háji kvůli práci, ať už je to trenažer nebo školení.

Na trenažer jsem měla jet už na podzim, ale v kombinaci směn a volných termínů to nějak nevyšlo, takže jsem na něj jela až v únoru. Bohužel mě vedoucí přihlásil už na 9. ráno a abych se na tento čas dostala do České Třebové, musela jsem vstávat po čtvrté. Na trenažeru jsem si během kurzu vyzkoušela jezdit asi čtvrt hodiny, ale tentokrát už to nebylo o tom si zkusit, co to je. Teď už to totiž znamenalo, že po něm bude vyhodnocení, které míří do Prahy. Byla jsem proto nervózní, jaké dopravní situace mě čekají a že to snad „nepo****.“ Hlavně s tím ranním vstáváním jsem také nebyla úplně svěží.

Trenažer vypadá vlastně jako takové reálné stanoviště s virtuální realitou na monitoru a budících. Stanoviště je z moderní jednotky, takže takové, co vůbec neznám. Naštěstí jsem byla dobře proškolena a lektora nezajímalo ovládání tohoto stanoviště, ale právě reakce na situace, co mi pustí. Bohužel grafika se trochu zasekla tak před deseti lety, takže mě to trochu trhá očima. Když to porovnám s tím, jak například vypadá grafika nových her na PSku, tak je tu hodně co zlepšovat. Další věc, co zásadně chybí, že tu člověk nemá vůbec žádný pocit z reakce té „mašiny.“ Necítíte, jak to brzdí, jak to zrychluje, jak to s vámi hází na výhybkách, nic. Tady ani není poznat, že jedete nějak rychleji nebo ne, musí se sledovat hlavně obrazovky, takže samozřejmě volím jistější „jízdu na automatiku,“ kde si to rychlost hlídá samo.

A je to tu, rozjíždím se po nějaké lokální trati, co vede lesem a klikatí se mezi kopci. Samozřejmě, že jde opět o virtuální trať, kterou člověk nezná a je lepší jet opatrněji. Nakonec jsem si tu vyzkoušela spoustu nových věcí, které jsem v provozu ještě nezažila. Byla tu například přivolávací návěst na automatickém hradle, stůj na autobloku, sepsání rozkazu PV a další. Přiznám se, nějaké drobnosti jsem zkazila, ale prý to nebylo tak špatné a šlo o chybky, které se tu prý stávají často. Tak snad dobrý.

Od 1. července letošního roku se nám změní spousta předpisů a ten nejzásadnější je od Správy Železnic – předpis D1. Ten prakticky řeší celou dopravu a my proto absolvovali školení, kde jsme se snažili probrat ty největší změny. Samozřejmě, že i když školení trvalo pět hodin, tak jsme všechno nestihli a nás čeká další samostudium doma a časem zkoušky.