Co směna, to originál a o zážitky není na dráze nouze.

Foto: vlastní, Josef Kipikaša

Je chvíle před půlnocí, ležím na nocležně, ale nemůžu usnout. Pořád si říkám, musím konečně zabrat, ve 4:00 zazvoní budík a já si půjdu chystat mašinku. Tentokrát musím jít hned, protože už je podzim, po ránu mrzne a já si ji pro jistotu dala už na kabel a zapnula „zmrzlíka,“ abych měla, jak se říká jistotu, že by mohla nastartovat. Samozřejmě, že smotat kabel není taková práce navíc, ale oproti létu už to pár minut zabere a taky jsem si říkala, aby byla alespoň nějak slušně vytopená pro cestující. Bohužel, zabrat se mi nedaří a víceméně se jen převaluji na posteli. V hlavně mám tisíce myšlenek a nejedna z nich se týká práce.

Moje začátky mám úspěšně za sebou a teď postupně získávám další a další zkušenosti, pořád je co se učit. Díky tomu, že je naše práce tak pestrá, je vlastně zkušenost každá naplánovaná směna. A tím, že jsem „letmo,“ tak mám každý měsíc směny úplně jinak a co víc, z několika turnusů na více tratích. Práce je díky tomu zajímavá, ale na druhou stranu si připadám jako blbec, protože se pořád strojmistrů a kolegů ptám, zda jsem všechno, co mám dělat, pochopila dobře. Snad kromě jedné směny, která se mi docela točí pravidelně, mám pokaždé něco jiného, nového. Do toho se nám Správa železnic rozhodla rozkopat celou republiku a jedno výlukové opatření střídá druhé. Takže nejen, že jsou pro mě ty směny tak jako tak nové, z letního provozu se přešlo na školní, přibyly některé vlaky, ale ono se jezdí kvůli výlukám úplně jinak a někdy z původní směny zůstane jen začátek a konec :-D.

I když si můžeme tyto informace a další opatření dohledat v tabletu, během směny na to stejně není většinou čas a tak si celý průběh zatím pořád přepisuji na papír a postupně si odškrtávám, co už je hotové. Když je toho mimořádně víc, prosím strojmistry o vytištění průběhu směny, kde jsou navíc uvedená i čísla mašinek, které by se měly jezdit. Není to samozřejmě 100% garantované, každopádně už vím, co hledat nebo na co se ptát. Někdy je tu také napsané, na co pak stroj půjde, protože jak mám sakra vědět, co to bude jezdit, až z toho slezu. Mě zajímá co budu jezdit já a co už pak bude dělat mašinka mi je opravdu jedno. Jenže, když se například ostavuje v Nymburce ve stanici, musí to člověk vědět a pak je opět za blbce, že to neví :-D.

A tak někdy vypadá směna, když je v tom výluka 😀

Nedostatek strojů

Někdy se také stane, že jaksi dojdou mašinky a pořádně není čím jezdit a v tu chvíli to mají strojmistři opravdu těžké, aby vymysleli, co kam pojede nebo co se kde vymění. Mě už se to také párkrát stalo. To jsem takhle v létě vyfasovala 810 s vozem a měla jsem ji pak vyměnit za jinou, ale žádná jiná nebyla. V pauze, kdy se měla ta druhá jen z druhé strany najet na vůz jsem musela vůz objet s tou samou, takže to pochopitelně trvalo déle a také jsem si musela o to víc hlídat naftu, aby nedošla. Jindy mi to ale naopak ušetřilo práci, protože jsem nemusela stroj odstavovat, ale zůstala mi i na další vlak a po dohodě s výpravčím mohla stát rovnou u perónu a já měla díky tomu více času a hlavně klidu na oběd. Celkově svačiny jsou také kapitola sama o sobě, protože všichni jedeme hlavně na krabičkách a vždy se plánuje, kde bude čas si oběd ohřát a nebo co se bude kdy jíst. Já nejsem moc příznivcem plánování, ale v tomhle případě to musí být opravdu precizní, kor když se pak plánuje jídlo na dva dny. Samozřejmě, že by se dalo dojít do obchodu, ale to také ne vždy jde a teplý oběd do žaludku je nejlepší.

Poruchy strojů

Kromě toho, že někdy není s čím jezdit, tak někdy vyfasujete stroj, který spíš už patří do muzea a nebo se mu moc jezdit nechce. Například jeden úžasný stroj neuměl držet otáčky, takže to někdy vyletělo až do maxima a jindy to zase chcíplo. U jiného zase nefungovaly dveře, u dalšího ty dveře rovnou vypadaly, že upadnou, ale hlavní, že to jelo :-D. Ještě, že už se některé konkrétní kusy zase vrátily zpátky do své domoviny a nám se vrátily ty naše, které jsou rozhodně spolehlivější.

Jednou mě také vypekla Regionova s řazením směrů. Ať jsem dělala co dělala a zkoušela všechny možné tipy, na které jsem si vzpomněla, pořád nechtěla zařadit opačný směr. Na nic nepřišel ani kolega, od kterého jsem ji přebírala a který byl také zvědavý, jak to půjde. Naštěstí to bylo v naší stanici a mohl nám přijít na pomoc ještě mnohem zkušenější kolega, který měl posun na depu. Jakoby se ho mašinka lekla a jakmile k nám vlezl na stanoviště, tadá, směr se zařadil a my dva vypadali jak blbci. Jela jsem s ní pak s velkou slávou do depa, jenže, ani tam se jí moc nechtělo a naštěstí jsem nakonec mohla projet rovně a v jiném místě už se to opět povedlo přehodit. No, ještě, že jsem ji nevyfasovala na trať…

…a někdy je to tak, že mašinka sice je, ale je zarovnaná (měla jsem si brát tu žlutou)… takže hezky odjet s překážkou a pak jít na tu svou…

Vykolejené stroje

Jednou takhle po ránu jsem zažila nepříjemnou mimořádnou událost. Měla jsem nástup někdy kolem čtvrté ráno, připravila si stroj a pak před pátou vyrazila z Nymburka na Poříčany. Kdo to tu zná, tak ví, že jezdíme jako autobus, trasa je krátká a obraty rychlé. Čekaly mě asi tři nebo čtyři točky, než jsem to měla předat někomu dalšímu. Po ránu bylo vše tak, jak má a do Poříčan jsem dojela dobře. Chystám se proto na cestu zpět a v tu chvíli se mi rozezněl služební telefon a neznámé číslo. Od té chvíle se ten telefon nezastavil a nevím kdo všechno už mi volal, jeden dispečer za druhým, strojmistr, výpravčí a bůhví, kdo další. Postupně se ke mě totiž dostávaly informace o tom, že na pečském zhlaví v Poříčanech vykolejil pracovní stroj, který tam právě pracuje na rekonstrukci tratě (a že se to už táhne dlouho…). V tu chvíli jsem byla vlastně jedna z mála, co to tam ještě projela v klidu (hlavně jsem jela bokem od něj). Nakonec jsem na tom „vydělala,“ protože tahle mimořádná událost zablokovala koridor a vše muselo jezdit jinak. Rychlíky a další vlaky vyšší kategorie mají samozřejmě přednost před obyčejným osobákem, takže mě moje další jízdy museli zrušit a nahradili je autobusy. Naštěstí mě nenechali v Poříčanech dlouho trčet, dali mi zpoždění asi čtvrt hodinky a už jsem si to mohla pádit zpátky a v Nymburce co nejrychleji zmizet z perónu a odstavit ji, abych nezdržovala přeplněné nádraží. Po cestě jsem měla dokonce za úkol zkusit obhlédnout situaci, protože prý dotyční moc nekomunikovali. No, kolem šesté ráno toho stejně nebylo moc vidět, ale udělala jsem maximum.

Písemné rozkazy

Další nedílnou součástí drážní dopravy jsou písemné rozkazy od výpravčích. V zácviku jsem si některé z nich schovávala, abych viděla reálné příklady a lépe se mi to učilo. Moc jich ale nebylo a teď se mi sešly i třeba čtyři za den. Například Rozkaz k opatrné jízdě, který se dává hlavně v případě poruchy přejezdů. Tahle věc je hodně ošemetná, protože není jistota, zda přejezd funguje dobře. My máme za úkol jet tak, jak je v předpisu a samozřejmě cílem je hlavně nikoho netrefit. No a to se mi to takhle při jedné směně sešlo rovnou dvakrát, ale naštěstí přejezd fungoval. Při další dokonce nefungovaly asi čtyři přejezdy za sebou. Teda, ono nakonec fungovaly, ale výpravčí je v tu chvíli neměla pod kontrolou a pro mě to znamenalo, že jsem hlavně houkala jak divá a jela pomalu. Určitě si museli řidiči říkat, co to jede za blázna, když přejezd cinká a bliká a já tam houkám jak na lesy a jedu jak slimák, ale předpis je předpis. Dalším příkladem je tzv. „foukací rozkaz,“ který jsem vyfasovala při jedné bouřce, která k nám sice nedorazila, ale bylo to pro jistotu. My máme jet tak, abychom byli schopni zastavit na vzdálenost koleje před sebou a opět se nesmí do ničeho vrazit, protože se očekává, že bude někde spadlý strom nebo větev nebo něco dalšího. Naštěstí nikde nic nebylo a projela jsem to v pohodě.

… a když se sejde jedna 810 za druhou a neustálé střídání, tak pak hlavně nepoplést proužky z rychloměrů… a večer je rychle popsat, než přibydou další druhý den…

Uvězněná na záchodě

Spousta lidí se mě samozřejmě ptá, jak a kam chodím při práci na záchod. Za jízdy to nejde a když má člověk směnu, kde není moc času mezi vlaky, musí to buď vydržet nebo si skočit někde k výpravčím nebo ve stanici. Na 810 to ani nejde přímo na ní, protože to padá na koleje, takže ve stanici to nejde. To jsem takhle měla směnu, kdy jsme točila jednu 810 za druhou a nebylo moc času. Na závěr jsem měla vyfasovat Regionovu a já už se úplně nejvíc těšila, až si odskočím na záchod. Všechno jsem si nachystala na jízdu, do odjezdu zbývalo asi sedm minut a tak jsem rychle pospíchala na „vytoužené místo.“ V tom spěchu jsem si samozřejmě nevzala sebou ani telefon, ani kličku, jen klíče od stanoviště, kde jsem si všechno zamkla. U Regionovy se často stává, že se lidé na WC nezamknou a pak než se otevřou a zavřou znovu dveře, vidí je půl vagónu. Tohle dobře znám a tak se tu hezky zamknu. Najednou cítím, že někdo bere za dveře, tak hlásím, že je obsazeno a naštěstí zámek dveře drží. Nic, zase lomcování pokračuje. Říkám si, že hold bude muset počkat. Tak už se chystám ven, ale co se nestalo. Najednou mi zhasla všechna světýlka na odemčení a otevření dveří a čudlíky na nic nereagují. No výborně, do odjezdu mám už jen čtyři minuty a já jsem zavřená na záchodě. V hlavě už přemýšlím, co budu dělat, zda budu volat přes dveře na cestující, ať mě někdo vyprostí, protože tlačítka stále nic. Nakonec jsem zkusila, zda dveře nepůjdou díky větší síle otevřít násilím. Uf, povedlo se mi udělat malou díru a tam vyzubený starý pán (nebudu vulgární) a:

ON: „To je ten záchod nefunkční? Já jsem se tam nemohl dostat.“

Já: „Ne, byla jsem tam já, takže byl obsazený a fungoval do té doby, než jste začal lomcovat s dveřmi.“

ON: „Takže je nefunkční?“

Já: „No to teď nevím, protože asi nefungují dveře. Když je záchod obsazen, tak se tam přeci nemůžete dostat a musíte počkat. Tady nahoře vám to svítí.“

Nakonec jsem mu to musela říct ještě několikrát, aby nelomcoval s dveřmi a snad to nějak pochopil, i když ho pořád nejvíc zajímalo, zda je mašina kvůli záchodu neschopná nebo ne. Já jsem mezi tím procvakala tlačítka, dovřela dveře a nakonec se to naštěstí chytlo, dveře byly v pořádku a my mohli vyrazit.

v Kopidlně

Parádní směna

Teď si uvědomuji, že jsem tu vzpomněla hlavně na věci, když to moc nešlo, ale samozřejmě, že když jde všechno tak, jak má, člověk je rád. Když všechno funguje, jezdí se na čas, jsou na vlaku dobří vlakvedoucí a směna utíká podle plánu, je to paráda. Ale napsat, dneska se tak hezky jezdilo, tak to je na jednu větu a to by na článek nebylo. Musím uznat, že směn, kdy to jde dobře, je samozřejmě víc a tyhle dosavadní zážitky jsem si nasbírala za ty moje přibližně tři měsíce ježdění (s výjimkou dovolené, kterou jsem celou vyčerpala během srpna a září :-D).

Jedna parádní směna ale stojí za vyzdvihnutí. Šlo o dvoudenku, takže dlouhá směna, z neděle na pondělí a s výlukou. Na první pohled se zdálo, že není o co stát. Jít do práce v neděli, navíc zase jezdit úplně jinak a ještě dva dny… No a nakonec se opak stal pravdou. Celé dva dny svítilo sluníčko, bylo krásné babí léto, mašinky fungovaly bez problémů a já jezdila z Kopidlna do Nymburka, takže na víceméně domácí trati. Najednou tu byl večer, odevzdala jsem stroj jinému kolegovi a já šla spát do Nymburka, kde je to také dobré. Druhý den na to navázal a hezká směna pokračovala. Najednou přišel konec a já opravdu s úsměvem odjížděla domů. Nakonec mi ani neděle, ani výluky a ani dvoudenka vůbec nevadily a naopak jsem si užila každou chvíli této směny. Snad takových bude víc.

Sladká tečka

Jednou mi směnu zlepšili i cestující, kdy jsem dostala čokoládu ^_^. Ve stanici ke mě přišla paní, že děti jejímu manželovi zabouchly barák a nemůžou se dostat dovnitř a zda bych mu nepřivezla její klíč od domu, protože ona by se z práce dostala domů mnohem později. Tak to samozřejmě nebyl problém a tatík i s dětmi už čekali v jejich stanici. I když jsem za to nic nechtěla, čokoláda nakonec přišla k chuti.

Poděkování

Na závěr chci poděkovat za rady a pomoc během směn všem kolegům ať už z našeho hradeckého depa, tak všem, kdo k nám jezdí a také těm z Nymburka, kam jsem v poslední době často jezdila. Zároveň díky všem výpravčím a vlakvedoucím za trpělivost a instrukce hlavně o tom, co se dělá a odstavuje v jednotlivých stanicích když tam člověk přijede večer a pokračuje hned ráno. To se totiž nikde v rozpisu nepíše a je to jen na domluvě na místě. Snažím se, aby bylo vše tak, jak má a jsem ráda, že se mám koho zeptat.