A je to tu, jsem strojvedoucí. Mám rozpis směn a už se s tím vším musím poprat sama. Hlavně, aby to všechno jezdilo!
Jak jsem psala posledně, rok se s rokem sešel a je ze mě strojvedoucí. Podařilo se mi pokořit všechny zkoušky a od prvního července jezdím sama. Už nemám žádného strojvedoucího vedle sebe, abych se od něj učila, už se musím spolehnout jen sama na sebe.
Poznání
Ještě než jsem mohla vyrazit sama, museli jsme si udělat poznání tratí, stanice, depa a naší myčky. Část toho už jsem stihla ke konci června, zbytek jsem si dodělala ještě na začátku července. To byla poslední chvíle, kdy jsem „nemusela nic dělat.“ Mým úkolem bylo si co nejlépe zapamatovat co na tratích je, co je pro ně výjimečné, specifické atd. Naštěstí jsem většinu z nich znala už ze zácviku, takže to byla docela pohoda. Nedokážu si ale představit, že bych opravdu úplně neznámou trať měla dle předpisů projet dvakrát tam a zpátky a už ji znát. Jedno poznání u nás ve stanici jsem navíc využila k tomu, abych si procvičila jízdu s jednou mašinkou, která posledních pár měsíců strávila na dílně, takže už to bylo dávno, kdy jsem se na ní svezla. Naštěstí mě ji kolega půjčil a mohla jsem si ji opět osahat.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Poprvé na trati
U nováčků u nás na depu je většinou zvykem, že první směny stráví na posunu – na záloze ve stanici nebo na opravně vozů, nebo-li myčce. Do toho však vstupuje vytíženost a obsazení na směnách ostatními strojvedoucími. U mě se to sešlo tak, že jsem jela rovnou na trať.
A je to tu, je středa po červencových svátcích a já mám před sebou první směnu. Jde o první ranní vlak, takže nástup ve 3:52. Na první směny s námi samozřejmě chodí jezdit ještě kontrolor vozby (cvičný), takže ho moc nepotěšilo, že musí kvůli mě takhle brzy vstávat 😀 … Do práce jsem kvůli brzkému nástupu přijela už večer předtím, abych se víc vyspala. Z domova to mám do práce 50 km a jet hodinu před nástupem ještě autem, to bych musela mít po ránu hodně silnou kávu, abych se probrala… No, vzhledem k nervozitě, jaké to bude, jsem se stejně moc nevyspala, ale mohla jsem si alespoň poležet. U strojmistra jsem se nahlásila ještě s předstihem a tak jsem si šla pomalu chystat mašinku. Čekala na mě na kanále na dílně a byla to Regionova. Mezi tím, než se nafoukal vzduch, už přišel náš cvičný a tak jsme probrali postup, co a jak budu dál dělat. Všechny úkony i zkoušku brzdy jsem provedla v pořádku, takže jsem se nahlásila vedoucímu depa, že můžeme jezdit. Ten mi nachystal točnu a hurá na ní. Podotýkám, že vzhledem k tomu, že náš výcvik kvůli covidu neprobíhal úplně standardně, jsem na točně nebyla někdy od února. Na závěr výcviku jsem totiž vždycky chytla směny, při kterých jsme se většinou střídali na ose ve stanici.
Písknu a jedu na točnu, pomalu, navíc je to na té naší točně s Regionovou na centimetry. Doufám, že to na úvod nepokazím. Mám tu kontrolora, točnař kouká a nechci to projet. Naštěstí se mi to podařilo dobře a můžu se pomalu přesouvat na výjezd z depa do stanice. Zde si musí člověk sjednat posun a i to se povedlo bez problémů. Někdy mám totiž problém rozumět tomu, co to zašumí ve vysílačce. Tak jsem ve stanici, mašinku mám připravenou na cestu a mohou začít nastupovat první cestující.
Přišel čas odjezdu, návěstidlo také dovoluje jízdu, provést úkony dopravce před odjezdem, zavřít dveře a jedeme. A teď je tu taková chvíle nejistoty, rozjede se to nebo ne, udělala jsem všechno dobře, mám všechny čudlíky tak, aby to jelo, odbrzdila jsem na druhém stanovišti při přecházení? V hlavě milion otázek a očima kontroluji celý pult, zda je to tak, jak má. Uf, jedeme, takže to mám dobře :-D. Po rozjezdu to ze mě opadlo a už se soustředím hlavně na to, co mě čeká na trati. Naštěstí tu nebylo nic mimořádného, jen v jedné stanici výluka dopravní služby, protože tu výpravčí tak brzy ráno ještě není. U toho mě samozřejmě cvičnej ještě prozkoušel z nějakých věcí z dopravy, ale vše dopadlo dobře a už se blížíme k cíli první jízdy. Teď je přede mnou cesta zpátky, mašinku odvést do depa a pro dnešek hotovo, protože šlo o jednu z těch nejkratších směn.
Pořád něco nového
Při pohledu na můj rozpis směn jsem s údivem zjistila, že mám všechno směny, na kterých jsem nikdy nebyla a nebo možná tak ještě v pasivním výcviku někdy před rokem, takže je pro mě všechno nové. Připadám si jak idiot, zácvik jezdím úplně někde jinde a něco jiného, než pak když jsem sama. Proč nemůžu mít něco, co už znám? Ne, už seš hotová, budeš dělat co je potřeba a nějak se s tím poper. „A co tam budu dělat nakonec? A kdo mě bude střídat? A já si vezmu co potom? A jak se tam spí? A kde vezmu klíče? A jak se to tam odstavuje? A kde? …“ Člověk pořád někde tápe, ale naštěstí mi zatím vždycky někdo poradil. V tuhle chvíli musím poděkovat všem ostatním strojvedoucím a strojmistrům, kteří mi poradili. K tomu, abych věděla co a jak, tak mi pomáhá si dopodrobna rozepsat směny se všemi detaily na papír, který mám pak před očima. Nechci prostě něco pokazit. I když i to se mi samozřejmě povedlo, když jsem špatně zastavila u perónu a měla jsem to popotáhnout dál nebo když jsem půl hodiny hledala nocležnu, aby pak byla naproti úplně prvním dveřím, ve kterých jsem si byla pro klíče. 😀
Nocležny
Spaní na nocležnách je nedílnou součástí této profese a i když jsem v zácviku zažila jen spaní u nás na depu, teď jsem si střihla rovnou tři další různé nocležny. Jednu nocležnu jsem teda vyměnila za vlastní postel. Naši oficiální nocležnu totiž začali rekonstruovat a my místo ní dostali salónní vůz zaparkovaný daleko mezi stromy na koleji u stavědla. Už na depu jsem o něm slyšela různé věci, ale hlavně mě kolegové varovali před tím, že já se tam se svou výškou 183 cm asi moc nevyspím, že jde o poměrně krátká a úzká lehátka. Vidina toho, že spím doma ve svém a nebo ve voze, kde ani není záchod a člověk musí k vlakvedoucím nebo na toitoiku, tak bylo jasné, co jsem zvolila. Do vozu jsem se došla podívat, ale opravdu jsem usoudila, že bych tam noc spíš probděla, než se vyspala, tak jsem odfrčela domů.
Výluky a zpoždění
Aby těch nových věcí do začátku nebylo málo, tak nám do směn zasáhly výluky a ty neminuly ani mě, takže kromě toho, že mám pro mě nové směny, tak je mám rovnou změněné podle výlukového rozkazu. Tenhle měsíc fakt stojí za to, co směna, to originál a když už se tváří normálně, tak je do toho výluka a nebo co vlak, to jiná mašinka a člověk běhá z jedné na druhou a doufá, že naskočil do té správné.
Nedílnou součástí drážní dopravy jsou i zpoždění, bohužel. Většinou za to teda nemůžeme my, nejvíc toho způsobí výluky, čekání na autobusy, ale také dost často cestující, protože lezou do vozu jako slepice do kurníku, postupně, pomalu, jeden za druhým a vůbec nikoho nenapadne, že tam je víc dveří. Umocňují to také cyklisté nebo kočárky, to je taky hned pár minut navíc a vždycky jich nalejzá nejvíc v zastávce, kde je příjezd i odjezd ve stejný čas… Co ale naštve nejvíc, když se musí čekat na přípojný vlak a pak nikdo nenastoupí. To jsem takhle byla připravená na odjezd posledního nočního vlaku (odjezd byl naplánován někdy v jednu ráno), ale nakonec nám naskočilo půl hodiny… člověk už se těší do postele, ale místo ve 2:18 končí skoro ve tři ráno…
Jedno moje zpoždění také způsobila příroda, když se večer přes republiku prohnaly bouřky a já na ráno dostala tzv. „foukací rozkaz,“ takže jsem musela jet tak, abych nenarazila do překážky na trati a byla schopná předtím zastavit. Naštěstí to nebylo na moc dlouhý úsek, takže zpoždění nebylo tak velké.
Porucha
Musím zaklepat na dřevo, ale naše stroje jsou celkem spolehlivé a většinou jezdí. Nicméně při mé čtvrté směně, jsem vyfasovala jednu 810, která byla naprostý šrot. U ní byl člověk opravdu rád, že to vůbec jede. Zkusila jsem, jak bude řadit na automatiku, ale to jsem neměla dělat. Byla celá rozhozená, řadila v úplně nesmyslně nízkých rychlostech, že jsem rychle přešla na jízdu „na ruku.“ Nicméně mi to nedalo a říkala jsem si, že bych to asi měla nahlásit. Strojmistr byl za moje zjištění rád a po mém příjezdu jsem stejně stroj měnila, tak se na něj alespoň dílna podívala. Jak mi poté potvrdil kolega, co měl v tu chvíli „topírák,“ její převodovka měla úplně rozhašené nastavení a tak to během odpoledne ladili a prý bylo dobře, že to někdo nahlásil.
Dovolená
Na konec měsíce a začátek srpna jsem si naplánovala dovolenou. Vzhledem k výcviku a covidové situaci jsem si letos dovolenou ještě nevybírala, protože jsem byla ráda, že můžeme jezdit. Měla jsem tudíž vyčerpaný jen jeden den a tak i vedoucí ocenil, že už si nějakou vezmu. Já už se na ní moc těším, protože naposledy jsem byla doma na Vánoce. Teď se mi hodí navíc vzhledem k tomu, že to vypadá, že by se mohly přes léto odjet nějaké motocyklové závody. Alespoň na chvíli se vrátím do prostředí, které je mou srdeční záležitostí a které jsem musela chtě nechtě opustit. Naštěstí jsem našla adekvátní kompenzaci v profesi, o které jsem nikdy netušila, že bych mohla dělat. Dráha je ale skvělou náplastí a zatím mě tahle práce moc baví.
Těsně před dovolenou mě čekaly docela dva perné dny plné ježdění. Na sobotu bylo naplánované ježdění jen po jedné trati tam a zpátky asi čtyřikrát nebo pětkrát, takže mi opět pomohl papír, kdy jsem si odškrtávala, co už mám konečně za sebou. Do toho teda zaúřadovalo skutečně letní počasí a na stanovišti se nedalo moc vydržet, i když se klimatizace snažila, moc nestíhala…
Úplně poslední směna prvního měsíce byla na záloze. Čekala na mě mašinka, jak jsem o ní před chvílí psala, že byla půl roku na dílně. Naštěstí vše fungovalo jak mělo, chytla jsem šikovného posunovače a den ubíhal jak po másle. Najednou vidím na hodinách skoro osm hodin večerních a to znamenalo jediné – konec práce. Teď už si do provozního záznamu napsat dovolená a někdy za dva týdny na viděnou.
