Konečně jsme dodělali kurz a začal naplno aktivní výcvik… Bohužel jen do konce února…
Po delší době jsem se opět rozhodla, že sepíšu další článek ohledně mého výcviku na strojvedoucí. Teď vlastně můžu, mám na to totiž spoustu času…
Kurz: Potřetí
V předchozím článku jsem popisovala, jak jsme v prosinci museli zpátky do České Třebové, abychom tam dokončili motorový kurz. Ten byl bohužel podruhé přerušen a nám zbývalo dodělat poslední týden. To se podařilo napotřetí až poslední lednový týden. Konečně, od začátku října do konce ledna dělat čtyřtýdenní kurz, to stojí za to. Opravdu jsem byla ráda, že to mám všechno za sebou. Znamenalo to totiž, že už mám oba povinné kurzy hotové a už mě jen čeká aktivní jízdní výcvik. Už budu jen jezdit pod dohledem a nikam nebudu muset.
Pokud jde o výuku, první den jsme probrali posunovací mašinky (704 a 799), které máme u nás na myčce a na depu. Už jsem se s nimi svezla, takže jsem věděla, o čem pan přednášející mluví. V úterý nás čekal Brejlovec (754), u kterého jsme se vrhli hlavně na elektrická schémata, takže to bylo náročné, ale snažila jsem se pochopit co nejvíc. Poté nás do konce týdne čekalo hlavně opakování dopravy, což přišlo vhod. Přeci jen jsme to probírali první týden kurzu, tedy v říjnu. Něco si člověk samozřejmě připomněl během práce, ale opakování nebylo na škodu. Na úplný závěr kurzu nás ještě čekal test, který byl zaměřen hlavně na jednotlivé řady lokomotiv.
Na co ještě nesmím zapomenout, tak je místní kuchyně. Jídlo se do vzdělávacího institutu dováží a bohužel jeho kvalita někdy pokulhávala. Na výběr toho bylo dost, ale název někdy neodpovídal tomu, co si člověk pod tím představil a co pak viděl na talíři. Naopak pokrmy neznámých názvů jako Džuveč nebo Bigos příjemně překvapily. S kluky byla sranda čekat na překvapení, co se na talíři objeví. 😀 Samozřejmostí bylo to, že vše muselo probíhat v rouškách, které jsme si mohli sundat právě jen při jídle a na pokoji.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Konečně jezdit víc, než týden!
Ještě před kurzem a po odbytí si karantény jsem stihla odjezdit dvě směny. Jedna byla na myčce, druhá na lokálce s Regionovou. Kvůli kurzu jsem přišla o pěkné túry se strojvedoucími, se kterými už jsem byla domluvená, že bych s nimi chtěla jezdit. Šlo hlavně o to, že se toho od nich můžu hodně naučit, jeden z nich navíc plánoval odchod do důchodu… Bohužel jsem o tohle přišla, ale vedoucí strojmistr mi vyšel vstříc a naplánoval mi s nimi směny v únoru.
Únor už proběhl naprosto parádně. Vše podle plánu a měla jsem velice pestré směny. Kromě požadavku na některé strojvedoucí jsem si také přála nějakou směnu se strojem 810, protože jde o nosnou řadu ke zkouškám a zatím jsem se na ní sama nesvezla (buď byla výluka, kurz nebo karanténa). I v tomhle mi vedoucí vyšel vstříc a měla jsem v únoru hned tři šichty na 810. Do toho samozřejmě nechybělo ježdění na myčce, záloze, na depu, lokálkách a také jízdy na rychlíku do Prahy, kde se učíme hlavně jiné dopravní situace a autoblok, což na lokálce není. Při pauze v Praze jsme se šli podívat do depa ve Vršovicích, kde mají dvě točny. Kromě toho mi kolegové ukázali opravnu vozů na jihu, kde mají velké haly, kam se vejde celé Pendolino nebo „Ešus,“ kterých tu bylo v tu chvíli opravu hodně. Pár dní předtím totiž byla velká sněhová nadílka a tyhle jednotky začaly mít problémy… Jednou jsem byla naopak i na depu v Nymburce, kde jsme si měli vzít Regionovu, takže jsem poznala i jiná místa, než jen mé domovské depo. To je určitě přínosem, protože až tam jednou pojedu sama, už budu trochu vědět, co kde je.
Pokud jde o moje ježdění, nejvíc se samozřejmě soustředím na plynulé brzdění, abychom nedojeli do zastávky jako do zdi. Někdy se to povede parádně, jindy je to slabší, ale vidím, že progres přichází a chlapi si taky moc nestěžují, takže mám radost. Na depu to bylo zase o najíždění na točnu nebo na zeď, což je u nás s Regionovou na centimetry a zatím když jezdím na zeď, tak je ve mě malá dušička, abych zajela opravdu dobře a neprolítla skrz. Samozřejmě, že tam jsou zarážky, ale stejně… Na ten pocit si budu muset zvyknout, ale jsem ráda, že během dvoudenního „topíráku“ k tomu bylo dost příležitostí. Mého vedoucího strojvedoucího jsem také přemluvila k tomu, že bych ráda viděla Brejlovce, když jsme se o něm učili. My ho u nás už nemáme, ale jezdí k nám z Trutnova, tak mi návštěvu tohoto stroje vyjednal a ukázal mi strojovnu a stanoviště.
Na myčce a záloze jde hlavně o najíždění na vozy a sunutí. Z najíždění mám respekt a předpisovou rychlost 5 km/h ani nechci pokoušet. Jednou jsem najela v rychlosti 2 – 3 km/h a to byla taková šlupka, že to už nikdy víc. Člověk by si řekl, že to téměř stojí, ale vůbec a když vidím, jak se ty nárazníky blíží, radši pěkně pomalu. Je zajímavé, že někdy je to úplná paráda a jindy už je to horší, navíc, jednou s „Adélkou,“ jindy s „Krávou,“ jednou sólo mašina, jindy s vozy a rozdíl je samozřejmě i v tom, kolik jich je. Zážitkem je také najíždění do haly pro vozy, které jsou volné a drží jen díky zarážkám, takže se musí najet opravdu s citem. Jednou na myčce jsme měli také práci navíc, protože k nám dorazily posprejované vozy. Ty se musely vyřadit ze soupravy, dát místo nich jiné a tyhle jsme museli přetahat do haly, každý zvlášť… no, takže tak dvě hodiny práce navíc… Doufám, že ty pitomce, co tohle dělají, doženou a dají jim to všechno zaplatit!
S tím vším posunem také velice úzce souvisí naučit se odhady posunovačů. Sto, padesát nebo dvacet metrů je pro každého úplně jiná vzdálenost. Když se sune a podle jejich odhadu najíždí na vozy, je to zážitek. Někdy je půl vozu dvacet metrů, jindy deset 😀 nebo mě to tak přijde… Někteří hlásí 20 m, 10 m, pomalu, stůj, jiní zase pěkně až na centimetry, což mě vyhovuje víc. Naštěstí se mnou mají trpělivost, když někdy sunu asi pomaleji, než jsou zvyklí od chlapů, co nejezdí nic jiného.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Dvakrát se mi také „poštěstilo,“ že na mašinu přišel náš kontrolor vozby, nebo-li cvičný. Samozřejmě, že jsem to nečekala a bylo to překvapení. Začal mě samozřejmě hned zkoušet hlavně z dopravy, ale byl milý a některé věci jsem si díky tomu ujasnila. Ještě mě s ním čekají dvoudenní konzultace, tak už si chystám nějaké otázky, co bych chtěla ještě probrat. Bohužel přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem měla se zálohou najíždět na vozy. Jak se dalo čekat, najetí se mi v tu chvíli moc nepovedlo, tak jako vždycky když se člověk snaží. Někdy jsem totiž nervóznější víc, než by bylo vhodný. Celý život totiž nemám moc ráda, když mi někdo kouká pod ruce, ale tady to jinak nejde…
Ještě pár zážitků. Při jedné jízdě na lokálce se po brzdění do stanice nechtěla Regionova úplně odbrzdit. Až na několikátý pokus se ji podařilo „odcucat“ a my mohli vyrazit dál. Co si také všímám mnohem víc, že se kolem železnice pohybuje opravdu dost lidí, co fotí nebo mává. Nikdy předtím jsem tomu nevěnovala nějak pozornost, ale z čela je to vidět mnohem víc. Na pár fotkách asi už budu taky zvěčněná 😀 a pár dětem už jsem taky zamávala :-))
Když to tak shrnu, tak jsem se tento měsíc svezla na řadách: 810, 854, 704, 714 a 814. Na jednu stranu jsem ráda, že to máme u nás pestré a každý den je jiný, ale na druhou stranu je to těžší, když se každá mašina chová jinak, nejen tím, že jde o jinou řadu, ale ono vlastně co kus, to originál. 😀
A zase znovu zůstat doma
Únor proběhl naprosto parádně, hodně jsem se toho naučila a myslím, že moje ježdění se zlepšovalo a já se těšila na další měsíc. Bohužel mezi tím vláda vydala další omezující opatření. V tu chvíli jsem začínala mít obavy, abychom opět nezůstali doma tak, jako na podzim. Moje předtucha se potvrdila. V pondělí 1. 3. mi krátce po obědě zazvonil telefon a strojmistr mi oznámil, že od 1. – do 21. 3. musím zůstat doma. Jak to bude dál, nikdo neví… Tyto tři týdny se proto budu snažit využít hlavně ke samostudiu, ale všichni víme, jak je někdy těžké se k tomu doma dokopat… Materiálů už teď mám naštěstí dost, koupila jsem si tiskárnu a spoustu věcí z pdfek jsem si vytiskla doma, protože se z toho mnohem líp učí, než z nějaké obrazovky, no a služební tablet stejně ani ještě nemáme…
